4.1.16
Etické poradenstvícesta i pro Českou republiku?
Mgr. Petr Slanina, Fakulta humanitních studií FHS
NahoruÚvod
Dnešní doba je bezesporu hektická, a to jak v pozitivním, tak i v
negativním smyslu slova. Pokrok a vývoj nelze zastavit. Co platilo včera, o tom
je dnes přinejmenším pochybováno. O čem je dnes pochybováno, to bude zítra
zapomenuto. Kontinuální posun kupředu je přirozený a týká se prakticky každého
odvětví lidské činnosti, medicínu nevyjímaje. Dynamické změny, kterých jsme
svědky, jsou ovšem právě v medicíně zároveň zdrojem obav a často oprávněné
kritiky. Exponenciálním nárůstem techniky a moderních diagnostických a
terapeutických metod, ale také vlivem celospolečenských změn a ekonomických
turbulencí, je ovšem ohrožena sama podstata medicíny. I proto je dnes, možná
více než kdy jindy, třeba věnovat velkou pozornost etické problematice.
Není pochyb o tom, že vzestup moderní medicíny a lékařské techniky
znamená pro pacienty obrovský přínos. Věda a technika však medicínu zcela
ovládají a fascinovaná veřejnost, masírovaná mediálním obrazem lékařství v
podobě televizních dokumentů a seriálů či heroizujících příběhů v novinách a
časopisech, tento fenomén ještě zesiluje. Ale i přesto se některé věci nemění.
Dnes, stejně jako před lety, pacienti chtějí mít lékaře, který jim pomůže,
pokud je to možné, který o ně bude za všech okolností pečovat, který je
neopustí a který se k nim bude chovat jako k jednotlivým lidským bytostem, a ne
jako k zajímavým případům.
NahoruEtické poradenství – důvody vzniku
Na dnešní medicínu již nelze pohlížet pouze jako na prosté setkání
lékaře s pacientem, ale je třeba reflektovat mnohem širší, celospolečenský
kontext. Lékař a pacient nejsou při svém setkání sami. To proto, že do jejich
vztahu v současnosti vstupují např. pojišťovny s pravomocí rozhodovat, které
lékařské zákroky budou a které nebudou hrazeny, apod. (8)
"Medicína určitě není konspirací proti laické veřejnosti. Rozhodně
ovšem je jistým předpokladem ke vzniku arogance. Pro člověka je velice náročné
projít dlouhodobým specializačním vzděláváním, naučit se nově účinně a kriticky
myslet a posléze se začít starat o pacienty, kteří přicházejí pro pomoc a pro
radu. O pacienty, kteří k lékařům mnohdy vzhlížejí jako k osobám hodnotnějším a
vzdělanějším, než je zbytek světa, a proto si žádají jejich vedení. Lékařská
profese je obzvláště náchylná podlehnout takovému pokušení. Pokud se lékaři
nepodaří odolat, pak shledává v kritice paternalistického jednání agresi vůči
vlastní osobě a v eticích a právnících nevidí partnery, nýbrž protivníky, kteří
hledají záminku, aby mohli zaútočit.“ (3)
Ve zdravotnictví se objevuje nové paradigma vycházející z vnímání
pacienta jako autonomní bytosti: morální rozměry rozhodování o léčbě, obzvláště
takové, která v sobě nese nějaké etické dilema, by měly být percipovány na bázi
multidisciplinárního komunikačního procesu etického poradenství, ke kterému
by měli mít přístup i pacienti a další zainteresovaní laici. Etická dilemata
nejsou pouze otázkou prognózy, ale zahrnují především pacientovy preference a
autonomii, terapeutické cíle, indikace a odpírání léčby, která je shledána jako
marná. V těchto otázkách mohou pacienti argumentovat zcela jinak než lékaři.
Dokonce mohou i odhalit morální dilema, které lékař nevidí. A na druhou stranu
pacienti, či jejich příbuzní, ne vždy chápou všechny souvislosti, které léčba
obnáší. Proto se etické konzultační komise pomalu stávají v evropských
nemocnicích běžnou praxí. (5) Konzultace mohou řešit konkrétní případy týkající
se jednotlivých individuálních pacientů nebo i obecnou etickou problematiku.
Nic na tom nemění ani fakt, že někteří odborníci preferují raději názvy jako morální rozvaha, mediace či facilitace. (7)
NahoruNejasnosti a otázky
Samozřejmě, že zřízení takové služby, jakou je etické poradenství,
vyvolává velké množství otázek. Kdo by se měl těchto konzultací účastnit? Mají
vůbec pacienti, nota bene jejich příbuzní, právo vyžadovat takovou konzultaci?
A mají při konzultacích právo na soukromí? Nebo by komise měla o probíhajícím
poradenství v konkrétním případě informovat i ošetřujícího lékaře? Na jednu
stranu lékař může vyžadovat, aby komise nejednala za jeho zády, nicméně
nemocným nemusí být příjemné hovořit o etických problémech vlastní léčby v
přítomnosti svých lékařů. Gerald Nietzke k tomuto problému poznamenává, že
"někdy i samotný fakt, že ošetřující lékař ví o probíhající konzultaci, může
změnit argumentaci a přístup pacienta“. (5) Mezi lékaři je také rozšířen názor,
že člověk, který osobně pacienta nezná a/nebo postrádá hluboké medicínské
znalosti, nemůže nijak přispět k diskusi a k řešení problému. Existuje také
obava z toho, že položením otázky riskujeme odpověď, kterou nechceme
slyšet. Etické komise poskytující poradenství mohou být mylně vnímány jako
jakýsi morální soud.
Velkou otázkou je pak vztah etických komisí poskytujících
poradenství a managementu nemocnice. Komise se ve složitých případech mohou
stát jakýmsi "alibi“ pro vedení nemocnice, na druhou stranu je důležitá jeho
podpora. Problematická může být také účast členů vedení nemocnice či
jednotlivých klinik v komisích, neboť podřízení pak shledávají jako nereálné
obracet se na komisi s jednotlivými případy. Management, pokud má zájem na
dobrém fungování komisí v oblasti poradenství, by měl poskytnout adekvátní
institucionální podporu a zázemí, ovšem tak, aby nezpochybňoval jejich
nezávislost. (6)
NahoruPoslání a cíle
Jedním z problémů etického poradenství je nejasnost primárního cíle.
I když by se mohlo zdát, že tímto primárním cílem je poskytovat rady v etických
otázkách nebo při řešení konfliktů týkajících se péče o pacienty, není zcela
jasné, komu konkrétně mají být tyto rady určeny. Lékaři, zdravotnickému týmu,
pacientovi, rodinným příslušníkům...? Měla by rada být koncipována především tak,
aby sloužila k ochraně práv pacienta…