15.7.10.11
Komentované judikáty z daňového práva
NahoruLhůta pro vyměření daně
(Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1611/07)
Následující judikáty přinesly průlom ve výkladu, jak posuzovat
lhůtu pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP“). Dosud
byla lhůta vykládána v podstatě jako čtyřletá, protože lhůta počala běžet od
konce zdaňovacího období, ve kterém bylo daňové přiznání podáno. Ústavní soud
však konstatoval, že tento výklad je chybný a je nutné respektovat výslovně
stanovenou tříletou lhůtu.
Nejdříve je nutné zmínit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.
zn. 1 Afs 139/2006 – 75. V uvedeném případě se jednalo o kasační stížnost proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, čj. 6 Ca 54/2005 – 46.
Případ se týkal doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1998, konkrétně
příjmu za prodej bytu. Jedním z důvodů, které daňový poplatník jako žalobce
namítal, byla skutečnost, že již došlo k uplynutí lhůty v § 47 ZSDP a zaniklo
tak právo daň doměřit. Nejvyšší správní soud však konstatoval, že tato námitka
není důvodná, protože k prodeji došlo v roce 1998, daňové přiznání bylo podáno
v roce 1999 a od konce tohoto roku běží tříletá lhůta pro doměření daně, která
končí 31. 12. 2002. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost proti tomuto rozsudku
Nejvyššího správního soudu, o které Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 2008
nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/07. Ústavní soud konstatoval, že výklad Nejvyššího
správního soudu je chybný, protože výslovně tříletá lhůta je tímto výkladem
prodloužena na lhůtu čtyřletou. Ústavní soud přitom vycházel z toho, že již 31.
12. příslušného zdaňovacího období je zřejmé, zda příjmy za kalendářní rok
překročily zákonem určenou hranici, při jejímž překonání vzniká povinnost podat
daňové přiznání.
Ústavní soud tedy úpravu "od konce zdaňovacího období, v němž
vznikla povinnost podat daňové přiznání“ vyložil tak, že toto zdaňovací období
je to, za které se daňové přiznání podává, nikoliv ve
kterém se podává. Tím dochází k tomu, že tříletá lhůta je skutečně
tříletá.
Navíc, a to je vzhledem k daňovým subjektům také velmi zajímavá
argumentace, Ústavní soud kritizoval poměrně zavedený postup správců daně, kdy
po celou dobu prekluzivní lhůty nevyvíjejí žádnou aktivitu a těsně před jejím
uplynutím hromadně zahajují daňové kontroly či jiné úkony obnovující běh
prekluzivní lhůty. Ústavní soud konstatoval, že popsaný aplikační postup
správce daně narušuje právní jistotu daňových subjektů v míře, kterou nelze s
ohledem na základní právo stěžovatelky garantované čl. 11 Listiny základních
práv a svobod tolerovat.
Pokud je mi znáno, tento výklad Ústavního soudu přijala i daňová
správa, takže by se v této oblasti neměly vyskytovat žádné větší spory. Důkazem
tohoto může být materiál vydaný MF ČR pod č.j. 43/14 314/2009-431 určený
finančním ředitelstvím, který na tento judikát reaguje a ukládá správcům daně
postupovat v daňových řízeních v souladu s teorií 3+0.
Ústavní soud tedy na základě ústavní stížnosti, kterou uznal jako
důvodnou, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil a věc se vrátila zpět k
Nejvyššímu správnímu soudu. Ten o ní rozhodl dne 4. 2. 2009 rozhodnutím sp. zn.
1 Afs 139/2006-108 tak, že původní rozsudek Městského soudu v Praze se ruší a
vrací se mu k dalšímu řízení.
Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že se jedná o naprosto průlomový
judikát, který zcela mění dosavadní výkladovou praxi platnou od roku 1993. A
jedná se o významnou změnu ve prospěch daňových subjektů.
I tak je ale nutné sledovat další vývoj, protože na základě
rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 15/2009-105 bude tuto otázku posuzovat rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu, a to právě proto, že otázka výkladu § 47 ZSDP je
Nejvyšším správním soudem judikována nejednotným způsobem.
Výběr daňových subjektů k provedení daňové
kontroly
(Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1835/07)
Další judikát je z rozhodovací praxe Ústavního soudu, jedná se o
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008. Zabýval
se způsobem zahájení daňové kontroly a výběrem daňových subjektů, u nichž
bude daňová kontrola provedena. Zásadní je skutečnost, že podle tohoto
judikátu správce daně nemůže libovolně volit daňové subjekty, u kterých daňovou
kontrolu provede, ale musí mít pro její uskutečnění nějaký jasný důvod. V
případě daňové kontroly nemůže být takovým důvodem obecně formulovaný zájem
státu na výběru daní, nýbrž musí zde existovat konkrétními skutečnostmi
podložené podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je daňová kontrola
zahajována, zřejmě svou daňovou povinnost nesplnil, nebo splnil, avšak v míře
menší, než by měl.
Co je tedy mimořádně významné na tomto judikátu, je skutečnost, že
při zahájení daňové kontroly je správce daně povinen daňovému subjektu sdělit důvody pro zahájení daňové kontroly. Tyto důvody a podezření musí
existovat v okamžiku zahájení kontroly a musí být správcem daně jednoznačně
formulovány a daňovému subjektu sděleny a objektivně zachyceny v protokolu o
zahájení kontroly. Pokud tak správce daně neučiní, je zahájení daňové kontroly
pouze formální a jejím prováděním správce daně porušuje čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. A navíc Ústavní soud vyslovil názor, že neústavnost
takovéto kontroly nemůže zhojit ani fakt, že v průběhu daňové kontroly bylo
prokázáno, že ke zkrácení daně ze strany daňového subjektu skutečně došlo. I
tak je nutné takovouto kontrolu považovat za nezákonnou, protože daňová
kontrola představuje jeden nedělitelný celek a důkazy o zkrácení daně tak byly
opatřeny protiústavně.
Je ale potřeba doplnit, že tento, pro daňové subjekty velmi příznivý
právní názor, nebyl bez výhrad přijat ani rozhodujícím senátem Ústavního soudu
(viz odlišné stanovisko JUDr. Janů, která byla předsedkyní rozhodujícího
senátu) a lze předpokládat, že ani v daňové správě nebude přivítán s nadšením a
případné nesouhlasné stanovisko bude právě opíráno o argumentaci JUDr. Janů. Na
druhou stranu je nutné respektovat, že Ústavní soud je nejvyšší autoritou v
rámci výkladu souladu právních předpisů s ústavními principy, a tak je nutné
jej respektovat. V tomto smyslu opakovaně rozhodoval také Nejvyšší správní soud
ČR, viz např. rozsudky čj. 1 Afs 134/2006-57 nebo 8 Afs 70/2006-44. Z toho
vyplývá, že při případném sporu se správcem daně, který by dospěl k soudnímu
řízení, má daňový subjekt poměrně vysoké šance na úspěch.
NahoruZahajování vytýkacího řízení
(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 9 Afs
110/2007-102)
Jedná se o rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 9 Afs 110/2007-102. Případ se týkal vyřešení otázky,
zda výzva vydaná správcem daně dle ust. § 43 ZSDP dostojí požadavkům jasnosti,
určitosti, srozumitelnosti a splnitelnosti, jestliže je v jejím textu učiněn
odkaz na řádky daňového přiznání, o kterých má správce daně pochybnosti,
pakliže současně uvede, jakým způsobem požaduje jeho pochybnosti odstranit.
Nejvyšší správní soud došel k závěru, že je povinností správce daně,
aby své pochybnosti i to, jakým způsobem mají být vyvráceny, daňovému subjektu
dostatečně konkrétním, jednoznačným, srozumitelným a o skutkové důvody opřeným
způsobem sdělil. Výzva k tomu, aby vysvětlil údaje na určitém řádku či řádcích
daňového přiznání, je z tohoto pohledu nedostačující, protože taková výzva
postrádá uvedení pochybností, které správce daně ve vztahu k daňové povinnosti
daňového subjektu chová.
Z tohoto rozsudku tedy jednoznačně vyplývá, že pokud správce daně ve
výzvě, kterou zahajuje vytýkací řízení, nesdělí daňovému subjektu své konkrétní
pochybnosti, které má ohledně údajů v daňovém přiznání, potom takovéto vytýkací
řízení bylo zahájeno a vedeno v rozporu se zákonem a důkazní prostředky
opatřené v tomto řízení nemohou být použity. Pokud by na jejich základě byl
vydán platební výměr, jedná se o nezákonné rozhodnutí. Na základě tohoto
rozhodnutí by tedy měla již definitivně skončit oblíbená a dříve velmi
rozšířená praxe správců daně spočívající v zaslání výzvy typu "Máme
pochybnosti o údajích uvedených v řádku č. xxx Vašeho daňového přiznání,
doložte, že je to pravda...“ Zejména v oblasti DPH a v souvislosti s
nadměrnými odpočty se jednalo o zcela běžnou praxi, i když přeci jen
legislativní vývoj § 43 ZSDP přinutil správce daně si v poslední době na tyto
zcela nezákonné výzvy dát přeci jenom větší pozor.
Uvedené rozhodnutí je definitivním potvrzením, že to bylo špatně a
nezákonné.
NahoruPořizování důkazů při daňové kontrole
(Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 705/06)
Jedná se o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2008 sp. zn. I.
ÚS 705/06, kterým byla posuzována ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 Afs 123/2005-160. Základní myšlenkou tohoto judikátu
je zákaz opakované daňové kontroly i v odvolacím řízení. Ústavní soud i
Nejvyšší správní soud se shodly, že tak citelný zásah do autonomní sféry
jednotlivce, jakým daňová kontrola je, může správce daně provést jenom
jednou, a nelze proto provádět kontrolu opakovaně, pokud jsou důvody na straně
správce daně. Správci daně jsou povinni vynaložit v příslušných daňových
řízeních patřičné úsilí, podložené odborností a profesionalitou, k tomu, aby
zjistili všechny pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Pokud tak
neučiní, nemůže to být k tíži účastníka řízení, ale pouze státu, jehož orgán
řízení vedl.
Ovšem na rozdíl od Nejvyššího správního soudu vztáhl Ústavní soud
tento princip i na odvolací řízení. To znamená, že se týká nejenom možnosti
opakované daňové kontroly, ale i dalších procesních postupů správce daně,
kterými opakovaně narušuje autonomní sféru jednotlivce. V uvedeném případě se
jednalo o vynucování předkládání dalších důkazních prostředků po daňovém
subjektu, přičemž tyto důkazní prostředky si správce daně měl a mohl opatřit
již při daňové kontrole. Tento postup shledal Ústavní soud jako nepřípustný
zásah do práva jednotlivce na informační sebeurčení.
Jednoduše řečeno, pokud správce daně nebyl schopen opatřit všechny
potřebné důkazní prostředky při daňové kontrole, nemá právo je pak následně
po daňovém subjektu požadovat v odvolacím řízení.
NahoruZneužití práva
(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. Afs 107/2004,
Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 374/06)
Jedná se o poměrně nový institut a trend v judikatuře daňových
sporů. Jedná se o situaci, kdy daňový subjekt postupuje přesně podle textu
zákona, ale jeho postup je následně zpochybněn správcem daně s tím, že zákon
byl sice dodržen, ale došlo k jeho zneužití.
První případ, kdy se zneužití práva objevilo, bylo rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 107/2004-48 ze dne 10. 11. 2005.
Jednalo se o případ občanského sdružení, které založili rodinní příslušníci, do
sdružení poskytovali dary a z prostředků sdružení pak financovali své soukromé
aktivity. Dary poskytnuté tomuto občanskému sdružení pak uplatňovali jako
nezdanitelnou část základu daně podle § 15 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší
správní soud toto jednání posoudil nikoliv jako výkon práva, ale jeho zneužití,
což je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě
někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené
jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň
nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali
vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není
takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním. Výkonu práva, který je
vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.
Je zřejmé a logické, že uvedený judikát způsobil mezi daňovými
subjekty a odbornou veřejností značné obavy z plošné aplikace tohoto institutu.
Nejde jenom o to, že takováto sdružení s těmito znaky nejsou v praxi rozhodně
žádnou výjimkou, ale obavy panují zejména z toho důvodu, že daňové subjekty
postupovaly přesně v souladu se zněním ZDP a splnily všechny formální podmínky,
přesto byl jejich postup vyhodnocen a Nejvyšším správním soudem opakovaně
shledán jako chybný a v rozporu se zákonem. To následně vede k obavám, že pokud
daňový subjekt využije např. nedokonalé znění daňových zákonů k daňové
optimalizaci, bude toto jeho jednání vyhodnoceno jako zneužití práva a tedy v
rozporu se zákonem. Plošnou aplikací tohoto postupu ze strany správců daně by
mohlo dojít k ohrožení právní jistoty všech daňových poplatníků, protože jedním
ze základních atributů právního státu by měla být předvídatelnost práva. Ta
znamená, že pokud bude občan postupovat podle zákona, měl by být schopen
dopředu určit, jak bude celá věc posouzena.
Protože se v daném případě jednalo o poměrně spornou, ale přitom
zcela zásadní otázku, obrátily se dotčené daňové subjekty s ústavní stížností
na Ústavní soud ČR, který o stížnosti rozhodl usnesením sp. zn. III. ÚS 374/06
ze dne 31. 10. 2007, a to tak, že ústavní stížnost se zamítá. Rozhodnutí tedy
prošlo testem ústavnosti a byla potvrzena jeho platnost a správnost. Proto lze
prakticky s jistotou konstatovat, že při případné kontrole tento postup u
správce daně neprojde. Následný vývoj potvrdil, že správci daně se tento
institut velmi rychle naučili při daňových kontrolách aplikovat a používají jej
velice často a velice rádi. Velice dobře tuší, že ve světle výše uvedené
judikatury se příliš nemusí obávat ani případného soudního sporu. Příklady z
poslední doby, kde je v rozsudcích zneužití práva zmiňováno jako významný
argument v neprospěch daňového subjektu, jsou např. sp. zn. 5 Afs 53/2008-70 ze
dne 15. 5. 2009, nebo 1 Afs 24/2009-71 ze dne 13. 5. 2009.
Daňová uznatelnost zaplacených úroků z půjčky – dosud
nerealizovaný podnikatelský záměr
(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 2 Afs
180/2006-64)
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v rozhodnutí sp. zn. 2
Afs 180/2006-64 ze dne 21.10. 2009 zabýval daňovou znatelností zaplacených
úroků z půjčky. Protože se jedná o rozhodnutí rozšířeného senátu, má o to větší
váhu. V posuzovaném případě šlo o to, že poplatník uplatnil do daňových výdajů
v rámci dílčího základu daně podle § 7 ZDP zaplacené úroky z půjčky, které
ovšem správce daně vyloučil z důvodu, že přijaté prostředky z půjčky nesloužily
k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Důvodem bylo, že v daném
zdaňovacím období nedošlo k uskutečnění plánovaného podnikatelského záměru.
Důvodem, proč o případu rozhodoval rozšířený senát, byla odlišnost
názoru sedmého senátu, který o případu rozhodoval, se závěrem vysloveným v
rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 35/2005-67 ze dne 26. 5. 2005.
Pří posuzování případu rozšířený senát uvedl, že z § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů vyplývá, že úroky z
poskytnutých úvěrů lze obecně za daňové výdaje považovat, nicméně s jistými
omezeními [např. dle § 25 písm. w) zákona o daních z
příjmů]. Na druhou stranu však zákon již nedává odpověď na to, zda
lze úroky za takové výdaje považovat v případě, že půjčka měla sloužit k
financování podnikatelského záměru daňového subjektu, jenž se nakonec
neuskutečnil a z podnikatelského záměru tak podnikateli v posuzovaném
zdaňovacím období nevzešly žádné příjmy.
V daném rozhodnutí se rozšířený senát odvolal na řadu předchozích
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 2 Afs
44/2003-73 ze dne 1. 4. 2004, ze kterého cituje: "Z ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. skutečně nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v
příjmech daňového poplatníka, tzn., že mezi výdaji a příjmy nutně existuje
vztah jakési přímé úměry. Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že
se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení § 23 odst. 1 stejného zákona při
vymezení základu daně hovoří o respektování ‚věcné a časové souvislosti‘ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím období. Mezi těmito výdaji a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah, v
opačném případě se pojmově nemůže jednat o výdaje vynaložené na dosažení,
udržení či zajištění příjmů. Pokud by totiž byl akceptován výklad opačný, tzn.,
mezi výdaji a očekávanými příjmy by přímý vztah existovat nemusel, mohlo by to
v praxi vést k uzavírání fiktivních závazků a k podobným formám jednání, přímo
porušujícím zákon či přinejmenším obcházejícím jeho smysl.“
Obdobně se rozšířený senát odvolává také na rozhodnutí sp. zn. 1 Afs
132/2008-82 ze dne 19. 2. 2009.
Z výše uvedených judikátů a závěrů potom vyplývá, že pro posouzení
nákladů jako výdajů vynaložených za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů
není rozhodující, zda daný výdaj bude opravdu reálně následován vznikem
předpokládaných příjmů. Nelze totiž rozumně předpokládat, že veškeré výdaje
vynaložené podnikatelem budou nakonec vždy skutečně zhodnoceny a přinesou
podnikateli odpovídající příjem. Existuje naopak zcela reálná možnost, že
podnikatel bude muset od uskutečňování podnikatelského záměru upustit, a to z
nejrůznějších důvodů, často i na jeho vůli nezávislých, a v nejrůznějších
fázích uskutečňování záměru, když jakékoli další pokračování v započaté snaze
se, třeba i jen dočasně, pro podnikatele v konečném důsledku ukáže jako
nevýhodné.
Nejvyšší soud k tomu dále dodává, že i za těchto okolností nelze
uznat jakékoli náklady jako náklady podle § 7 zákona o daních z příjmů. Zaprvé i
tyto náklady musejí naplňovat obecné podmínky stanovené v § 23 a § 24 zákona o daních z příjmů. Jako výdaje ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů jsou tedy
uznatelné pouze výdaje skutečně vynaložené za účelem dosažení, zajištění a
udržení příjmů z podnikání, byť teprve očekávaných, resp. výdaje, které
bezprostředně souvisejí s podnikatelskou činností daňového subjektu, jsou
přiměřené a mezi nimi a očekávanými příjmy existuje přímý vztah (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 67/2000, ze dne 23. dubna 2001, zveřejněný na http://nalus.usoud.cz ).
V souvislosti s případy, kdy dosud nebyly získány žádné příjmy, ale
pouze vynaloženy náklady, které chce poplatník uplatnit jako daňové, Nejvyšší
správní soud uvádí, že musí být prokázáno, že se jedná o reálný podnikatelský
záměr, nikoliv fiktivní za účelem zneužití zákona a dosažení daňového úniku. Za
vhodný indikátor skutečné existence podnikatelského záměru potom pokládá fakt,
že daňový subjekt již prokazatelně alespoň započal s uskutečňováním
podnikatelského záměru.
Nejvyšší správní soud tak přijal následující závěr:
zaplacené úroky z půjčky lze považovat za daňový výdaj
ve smyslu § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2003, i v případě, že
podnikatelský záměr, na nějž byla půjčka podnikateli poskytnuta, se dosud
neuskutečnil a podnikateli tak dosud nevznikl očekávaný příjem,
podmínkou daňové uznatelnosti takových výdajů však
stále zůstává, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění a udržení
příjmů, byť očekávaných; a jedná se tedy o výdaje, které bezprostředně
souvisejí s podnikatelskou činností, jsou přiměřené, mezi nimi a očekávanými
příjmy existuje přímý vztah a daňový subjekt již prokazatelně započal s
uskutečňováním podnikatelského záměru. Splnění těchto podmínek prokazuje daňový
subjekt.
Význam tohoto judikátu tak podle mého názoru spočívá zejména v tom,
že se poměrně komplexně zabývá vztahem daňových výdajů a navazujících
zdanitelných příjmů, resp. nutností a charakterem tohoto vztahu. Pro poplatníky
se jedná o příznivý závěr, který je navíc z rozhodovací praxe rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ČR, a o to je bezesporu významnější.
NahoruPřípustnost dodatečného daňového přiznání
(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 5 Afs
27/2008-67)
Jedná se o jedno z řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k této
problematice, v tomto případě se jedná o rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 27/2008-67 ze
dne 16.10. 2008. V posuzovaném případě šlo o to, že poplatníkovi byla doměřena
daň z příjmů fyzických osob, a to na základě provedené daňové kontroly.
Následně poplatník podal dodatečné daňové přiznání, ve kterém proti takto
doměřené dani uplatnil dosud neuplatněnou daňovou ztrátu z předchozích
zdaňovacích období. Správce daně takto zahájené řízení zastavil s tím, že se
jedná o nepřípustné podání. Protože poplatník neuspěl ani s mimořádnými
opravnými prostředky, podal žalobu ke krajskému soudu, který ji zamítl.
Následovala tedy kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že dle ustanovení § 34 odst. 1 ZDP si daňový
poplatník může uplatnit daňovou ztrátu z minulých let v řádně podaném daňovém
přiznání za příslušné zdaňovací období, přičemž je na jeho volbě, ve kterém
zdaňovacím období v rámci po sobě následujících 7 (v současném znění zákona 5)
let tak učiní. Pokud daňová ztráta nebyla v řádně podaném daňovém přiznání za
příslušné zdaňovací období zcela nebo zčásti uplatněna, zákon umožňuje uplatnit
tuto odčitatelnou položku také zpětně v dodatečném daňovém přiznání. Jak
ovšem vyplývá z ustanovení § 38p zákona o daních z příjmů, v účinném znění, zákon
omezoval tuto možnost pouze na případy, kdy byl daňový poplatník povinen takové
dodatečné daňové přiznání podat (z jiných důvodů) na vyšší daňovou povinnost
(současné znění připouští i dodatečné daňové přiznání na daň shodnou s poslední
známou daňovou povinností), přičemž daňovou ztrátu z uplynulých let bylo možné
u daně z příjmů fyzických osob uplatnit pouze v té výši, aby výsledný základ
daně podle takto podaného dodatečného daňového přiznání byl po zaokrouhlení
alespoň o 100 Kč vyšší než základ daně dosud pravomocně vyměřené nebo doměřené.
Zda jde o dodatečné daňové přiznání na vyšší nebo nižší daňovou povinnost, se
dle § 41 odst. 1 daňového řádu posuzuje
podle poslední známé daňové povinnosti, kterou je částka daně ve výši naposled
pravomocně stanovené správcem daně, ať už konkludentně (§ 46 odst. 5 daňového řádu), platebním
výměrem nebo dodatečným platebním výměrem. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 7 Afs 171/2005 – 43, www.nssoud.cz , byť se vztahuje k
jinému (staršímu) znění § 38p zákona o daních z příjmů.
V tomto případě ovšem poplatník podával dodatečné daňové přiznání na
daňovou povinnost nižší, což bylo v rozporu s ustanovením § 38p ZDP.
Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí vyjádřil i k problematice
zohlednění daňové ztráty v průběhu probíhajícího daňového řízení: "Nejvyšší
správní soud dodává, že stěžovatel nemohl dodatečně uplatnit daňovou ztrátu z
minulých let ani v průběhu vlastního daňového řízení, v jehož rámci vydal
správce daně zmiňované dodatečné platební výměry, neboť mu v tom bránila
překážka v podobě úkonu správce daně směřujícího k přezkoušení správnosti
daňových povinností za příslušná zdaňovací období, tj. překážka v podobě
zahájení daňové kontroly (viz § 41 odst. 2 daňového řádu – k tomu
srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3.
2007, č. j. 8 Afs 111/2005 – 106, publikované pod č. 1264/2007 Sb. NSS). V
takové právní úpravě Nejvyšší správní soud neshledává nepřípustnou
diskriminaci, neboť zákonodárce zde zcela racionálně zvýhodňuje daňový subjekt,
který splní svou povinnost vyplývající z § 41 odst. 1 daňového řádu a podá
ze své vlastní iniciativy dodatečné daňové přiznání na vyšší daň, neboť zjistí,
že daň přiznal (ve svůj prospěch) v nesprávné výši. V takovém případě si tedy
daňový subjekt může zároveň dodatečně uplatnit daňovou ztrátu z minulých let, a
tím svůj nově stanovený daňový základ korigovat. Obdobné beneficium ovšem zákon
neposkytuje daňovému subjektu, který rovněž přiznal daň nižší, než by
odpovídalo jeho zákonné povinnosti, ta mu ovšem musela být doměřena na základě
daňové kontroly, tedy z iniciativy správce daně. Zákonodárce zde tedy motivuje
daňový subjekt k dobrovolné korekci jeho daňové povinnosti tak, aby odpovídala
zákonu, obdobně, jako to činí u penále dle § 37b odst. 4 daňového
řádu, v platném znění. Pokud je totiž dodatečně vyměřován základ daně a daň
podle dodatečného daňového přiznání, penále z částky, která je v něm uvedena,
(na rozdíl od daně dodatečně vyměřené na základě daňové kontroly)
nevzniká.“
Je tedy možné jako závěr z tohoto judikátu konstatovat, že daňový
subjekt, který neuplatnil odčitatelnou položku v podobě daňové ztráty z
minulých zdaňovacích období (§ 34 odst. 1 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) v řádně podaném daňovém přiznání
k dani z příjmů za příslušné zdaňovací období a kterému byla následně za toto
období správcem daně doměřena daň, již nemůže po právní moci dodatečného
platebního výměru správce daně uplatňovat tuto daňovou ztrátu v dodatečném
daňovém přiznání na nižší daň, než byla stanovena tímto dodatečným platebním
výměrem. Takové dodatečné daňové přiznání je podáno v rozporu s § 38p citovaného zákona a jím zahájené
řízení musí být dle § 27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, zastaveno. Tento závěr odpovídá i v současné době v této otázce již
ustálené judikatuře, která je, bohužel, v neprospěch daňových subjektů.
Vztah § 24 odst. 1 a odst. 2 zákona o daních z
příjmů
(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 5 Afs
152/2006-37)
Předmětem sporu v daňovém řízení a při následném přezkumu krajským
soudem byla otázka výdajů na zahraniční pracovní cesty. Následně byla daňovým
subjektem podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který o ní
rozhodl dne 9. 1. 2008 rozhodnutím sp. zn. 5 Afs 152/2006-37.
Správce daně neuznal výdaje na zahraniční pracovní cesty s tím, že
nebyla prokázána vazba na ustanovení § 24 odst. 1 ZDP. K problematice § 24 odst. 1 a odst. 2 ZDP Nejvyšší
správní soud uvádí, že: "Smyslem a účelem této právní úpravy je vymezit,
které výdaje si může daňový subjekt uplatnit tak, aby byly daňově uznatelné.
Daňový subjekt si tedy od základu daně nemůže odečíst jakékoliv výdaje, ale
pouze ty, které splňují podmínky citovaných ustanovení. První podmínky
charakteru odčitatelného výdaje jsou stanoveny v odstavci prvém § 24 větě první:
-
musí se jednat o výdaje, které slouží k dosažení, zajištění
nebo udržení příjmů,
-
tyto příjmy musí být zdanitelné,
-
jejich vynaložení musí být poplatníkem nepochybně
prokázáno,
-
výdaje musí být uplatněny ve výši stanovené zákonem o daních
z příjmů a zvláštními předpisy, tytéž výdaje nelze uplatnit opakovaně.
Rozdíl mezi ustanoveními § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona o daních z
příjmů tedy spočívá v tom, že v případě výdajů podle ustanovení
odstavce druhého nestanoví pro výdaje nutnou věcnou souvislost s příjmy, ale
pouze s činností poplatníka.
Ustanovení dalších odstavců
§ 24 pozitivně vymezuje, co je také výdajem ve
smyslu prvého odstavce (viz názor Nejvyššího správního soudu projevený v
rozsudku ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 Afs 39/2006 – 79 nebo č. j. 2 Afs 44/2003
– 73, č. 264/2004 Sb. NSS, vše dostupné na www.nssoud.cz ). To znamená, že
výdaje vyjmenované v odstavci druhém se považují za výdaje podle odstavce
prvého, aniž by bylo nutné prokazovat (ve smyslu prvého odstavce), že slouží k
dosažení, zajištění a udržení příjmů. Neznamená to však, že daňově účinné jsou
výdaje jakékoliv.“
Z příslušné úpravy § 24 odst. 2 písm. k) ZDP v
příslušném znění vyplývá, že mezi úhradou výdajů na pracovní cesty a činností,
v jejímž rámci jsou uhrazeny, musí existovat příčinná souvislost. Tuto
souvislost musí daňový poplatník tvrdit a prokázat. Pokud neunese důkazní
břemeno tak, jak je jeho povinností v souladu s ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, nemůže
si předmětné výdaje oprávněně zahrnout do nákladů. Důkazní povinnost k
prokázání jím tvrzených skutečností nese sám daňový poplatník, nikoli správce
daně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2005, č. j.
1 Afs 54/2004 – 125, zveřejněno: č. 1022/2007 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud v tomto případě konstatoval, že v daném
případě stěžovatel neprokázal, že cesty do Kanady a Německa byly cestami
pracovními ve smyslu § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z
příjmů, ani že se jednalo o jiné výdaje, které by sloužily k
dosažení, zajištění nebo udržení příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 cit. zákona.
K prokázání oprávněnosti výdajů správce daně stěžovatele vyzval,
požadoval prokázání souvislosti s příjmy i činností. Stěžovatel neprokázal ani
souvislost s konkrétními příjmy, ani s činností.
V obou případech (§ 24 odst. 1 i
2 zákona o daních z příjmů) je výsledkem dosažení velmi blízkého,
obdobného účelu, tj. prokázání kauzálního nexu mezi zaplacenými výdaji na
pracovní cesty a zdanitelnými příjmy anebo činností vedoucí k příjmům. Tuto
souvislost, spojnici mezi platbou výdajů a očekávanými příjmy musí prokázat sám
poplatník, musí si vyhledat a navrhnout důkazy, nejen souvislost tvrdit.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného kasační stížnost zamítl.
Význam judikátu spočívá ve vymezení základní filozofie ustanovení § 24 odst. 1 a odst. 2 ZDP, tedy
klíčových ustanovení upravujících daňové výdaje či náklady. Jedná se také o
další z řady příkladů toho, že nelze podceňovat unesení důkazního břemene ze
strany daňového subjektu.
Povinnost platit pojistné na sociální zabezpečení v roce
2007
(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 4 Ads 120/2009 –
88)
V současné době nelze jinak než nezmínit rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 Ads 120/2009 – 88 ze dne 25. 2. 2010, který se
zabýval povinností platit pojistné na sociální zabezpečení v první polovině
roku 2007. Rozhodnutí se týkalo kasační stížnosti, kterou podala Česká správa
sociálního zabezpečení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009 – 38. Podstatou sporu
bylo, že v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 chyběla v zákoně o pojistném na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (zákon č.
589/1992 Sb., v příslušném znění) definice vyměřovacího základu pro odvod
pojistného pro organizace a malé organizace. Definice tohoto pojmu byla
obsažena v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., což bylo napadáno jako protiústavní s
důsledkem nemožnosti za uvedenou dobu vyčíslit a odvést pojistné.
Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu potom rekapituluje vývoj
právní úpravy týkající se vyměřovacího základu zaměstnavatele, zmatky, které
provázely novely zákona o pojistném na sociální zabezpečení, a objasňuje
důvody, proč k tomuto legislativnímu nedostatku došlo. K samotnému posouzení
celého případu potom Nejvyšší správní soud uvádí: "Proto je třeba posoudit,
zda pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace mohl být definován
nařízením vlády vydaným podle čl. 78 Ústavy České republiky, zda vymezení
tohoto pojmu bylo možné dovodit z dalších ustanovení zákona č. 589/1992 Sb.
nebo jiných zákonů a zda takový postup byl vůbec přípustný. Teprve v případě
negativní odpovědi na všechny tyto tři otázky by totiž bylo možné učinit závěr,
že v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neměly organizace a malé organizace
povinnost platit pojistné nebo že nebylo možné stanovit její výši.“
Vydané nařízení vlády soud odmítl s tím, že nebylo ústavně komfortní
a v tomto tedy potvrdil závěr krajského soudu o jeho neaplikovatelnosti.
Co se týká možnosti odvození pojmu vyměřovacího základu ze zákona o
pojistném na sociální zabezpečení, Nejvyšší správní soud k tomu uvedl: "Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 2/97, Pl.
ÚS 23/02, Pl. ÚS 40/02, Pl. ÚS 44/02, Pl. ÚS 25/06 a Pl. ÚS 24/07, které lze
vyhledat na http://nalus.usoud.cz , učinil
závěr, že neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za
rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl.1 odst. 1
Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost
stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů.
Také Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
– 44 a ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 – 155, jež jsou dostupné na www.nssoud.cz , dovodil, že ne
každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, kterému
je ukládána určitá povinnost. Vycházeje z těchto principů, je tedy nutné učinit
závěr, že také případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb.
může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za
předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za
použití obvyklých výkladových metod.“
Následně Nejvyšší správní soud dovodil, že ze zákona o pojistném
tento pojem bylo možné odvodit, a to přes vyměřovací základ zaměstnanců: "Z
toho je zřejmé, že organizace a malá organizace, kterou zákon č. 589/1992 Sb.
považoval za poplatníka pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti i v rozhodné době, mohla platit pojistné za sebe
samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich
vyměřovacího základu. Proto vyměřovacím základem organizace a malé organizace
nemohlo být nic jiného než součet vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.
Systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb. tedy vede Nejvyšší
správní soud k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro období od 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007 bylo možné vyměřovací základ organizace a malé organizace
vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.
K takovému vývodu lze zcela nesporně dospět i za použití výkladu historického.
Zákon č. 585/2006 Sb. totiž pouze odkládal účinnost nového zákona o
zaměstnanosti a většiny ustanovení na něho navazujícího zákona č. 189/2006 Sb.
a jeho záměrem určitě nebylo znemožnit stanovení výše pojistného u organizace a
malé organizace. Tomuto poznatku plně odpovídá i aktivita zákonodárce
vynaložená počátkem roku 2007, jež spočívala ve snaze opětovně upravit v zákoně
č. 589/1992 definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace, a to
formou ‚přílepku‘ k návrhu zákona, který s pojistným nesouvisel. ...I s
přihlédnutím k tomuto vývoji právní úpravy se tedy vymezení pojmu vyměřovacího
základu organizace a malé organizace za rozhodné období, k němuž dospěl
Nejvyšší správní soud, nemůže pro adresáty příslušných právních norem jevit
jako nikterak překvapivé a neočekávané.“
Nejvyšší správní soud tedy konstatoval, že k legislativnímu
pochybení sice došlo, ale nebylo takového rázu, že by nebylo možné odvodit
povinnost zaměstnavatele pojistné hradit včetně jeho výše. Nicméně jediným
zadostiučiněním poplatníkům pojistného je skutečnost, že Nejvyšší správní soud
velmi zkritizoval legislativní proces v ČR jako chaotický a vadný: "Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že takový závěr mohl učinit pouze s ohledem na to, že
vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně
definovatelný pojem, neboť ze své podstaty mohl být odvozován jen od
vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jestliže by však ze zákona č. 589/1992
Sb. byla kupříkladu vypuštěna definice vyměřovacího základu zaměstnance, tak by
zřejmě nebylo možné učinit žádný jednoznačný výklad tohoto pojmu a v takovém
případě by muselo být rozhodnuto "ve prospěch“ poplatníků nejen ve vztahu k
pojistnému placenému zaměstnanci, nýbrž i ve vztahu k pojistnému placenému
organizací a malou organizací, neboť jestliže by nebylo možné spolehlivě
stanovit vyměřovací základ zaměstnanců, pak by zaměstnavatel nemohl určit ani
úhrn těchto vyměřovacích základů. Obdobně by nejspíše muselo být postupováno i
při vypuštění jiného pojmu, za pomoci něhož se stanoví výše pojistného. V
takových případech by Nejvyšší správní soud musel zřejmě rozhodnout ve
"prospěch poplatníka pojistného“ bez ohledu na mimořádně nepříznivý dopad na
státní rozpočet, který by takový postup vyvolal. Úlohou soudní moci totiž
rozhodně není napravovat následky chaotického a vadného způsobu přijímání
zákonů v Parlamentu České republiky za účelem zabránění značných ekonomických
ztrát z toho plynoucích. Naopak jeho povinností je rozhodovat podle práva a
určitý legislativní nedostatek tak může překlenout jen tehdy, když na základě
všech v úvahu přicházejících výkladových metod dospěje ke zcela jednoznačnému a
nezpochybnitelnému závěru, jak již bylo zmíněno. Jestliže však lze takový
spolehlivý výklad učinit, pak není možné poukazem na určitou legislativní chybu
dospět k závěru o zániku platební povinnosti či o nemožnosti stanovení její
výše. Takový výklad by totiž byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu
jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie
vzniku a novelizací zákona.“
Státní správa si tedy oddechla, protože je všeobecně známo, že
případné vratky pojistného zaměstnavatelům byly vyčísleny dokonce až na cca 120
miliard korun. Řada žádostí o vrácení pojistného již byla podána, správy
sociálního pojištění tato řízení přerušovala právě do tohoto rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Ministerstvo práce a sociálních věcí následně velmi
rychle zveřejnilo informaci, že v přerušených řízeních budou správy sociálního
zabezpečení pokračovat, a to tak, že žádosti budou zamítat.
Uplatnění DPH u služeb souvisejících s nájmem bytu
(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 4/2010-140)
Jedná se o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs
4/2010-140 ze dne 15. 7. 2010, které se týká problematiky daně z přidané
hodnoty u nájmu nemovitostí, konkrétně nájmu bytů. V daném případě šlo o to,
zda nájem a služby související s nájmem bytu, v tomto konkrétním případě se
jednalo o úklid společných prostor, jsou oddělitelnými plněními, která
jednotlivě podléhají různým režimům DPH, nebo zda mají tyto služby sledovat
režim služby hlavní, tj. nájmu, který je osvobozen od daně.
Základní otázkou tedy bylo, zda úklid společných prostor poskytovaný
v souvislosti s nájmy bytů, je službou osvobozenou od daně jako služba vedlejší
k nájmu osvobozenému podle § 56 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, v platném znění, nebo zda se jedná o samostatné zdanitelné plnění
podléhající dani na výstupu. Stěžovatel argumentoval zejména tím, že úklid
společných prostor je službou, která je poskytována nájemníkům v souvislosti s
pronájmem bytu nebo nebytových prostor, protože úklid nelze samostatně objednat
ani vypovědět, aniž by k tomu existoval vlastní nájem. Občanský zákoník podle
něj neumožňuje jiný způsob uzavření smlouvy na úklid společných prostor než
jako součást nájemní smlouvy, a proto tyto služby úklidu společných prostor
zcela splňují charakter vedlejší služby ke službě hlavní, kterou je poskytování
nájmu. Dále se stěžovatel odvolával na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle
které úhrady za služby spojené s užíváním bytu nebo nebytového prostoru musí
být součástí nájemní smlouvy, jinak je taková smlouva neplatná.
Naproti tomu žalovaný správce daně se odvolával zejména na rozsudek
Evropského soudního dvora ze dne 11. 6. 2009 ve věci C-572/07, který se podle
jeho názoru meritem věci shodoval se zkoumaným případem (je vhodné upozornit,
že se týkal i stejné společnosti jako předmětný rozsudek NSS). Evropský soudní
dvůr konstatoval, že i když služby spočívající v úklidu společných prostor
nemovitosti jsou spjaty s užíváním pronajaté nemovitosti, nespadají nutně pod
pojem "nájem“ ve smyslu čl. 13 části B písm. b) šesté směrnice 77/388 o
harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu.
Pokud je tedy možné nájem bytů a úklid společných prostor
nemovitosti od sebe oddělit, zejména pokud vlastník nemovitosti účtuje nájemcům
úklidové služby a nájemné odděleně, je pro účely použití čl. 13 části B písm.
b) šesté směrnice třeba považovat uvedený nájem a uvedenou úklidovou službu za
samostatná a navzájem oddělitelná plnění, takže se toto ustanovení na uvedenou
službu nevztahuje.
Protože i v tomto případě se jednalo o posouzení vztahu nájmu
nemovitosti a úklidu společných prostor, žalovaný navrhoval z tohoto rozsudku
plně vycházet.
Z uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora vycházel také Městský
soud v Praze, když původní žalobu zamítl. NSS v rozsudku následně uvedl, že
Městský soud v Praze zcela správně vycházel při svém rozhodování z rozsudku
Evropského soudního dvora ze dne 11. 6. 2009 ve věci C-572/07 (RLRE Tellmer
Property, s.r.o., proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem) řešícího
předběžnou otázku předloženou v jiné skutkově však téměř totožné věci
stěžovatele. Dále uvedl, že: "O jediné plnění se jedná tam, kde dvě nebo
více dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani je tak těsně
spojeno, že objektivně tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož
rozdělení by bylo umělé. I když tedy služby spočívající v úklidu společných
prostor nemovitosti jsou spjaty s užíváním pronajaté nemovitosti, nespadají
nutně pod pojem "nájem“ ve smyslu čl. 13 části B písm. b) Šesté směrnice.
Služba spočívající v úklidu společných prostor může totiž být poskytována za
různých podmínek, například třetí osobou, která ji vyúčtuje přímo nájemcům,
nebo pronajímatelem, který k tomuto účelu využije vlastních zaměstnanců nebo
pověří úklidovou firmu, případně si tuto službu mohou zajistit přímo nájemci
sami. Z uvedeného je zřejmé, že úklidové služby mohou být i v případě, že
souvisí s poskytováním nájmu, zabezpečeny zcela samostatně, různými subjekty a
jejich podstata a účel se přitom nikterak nemění. Obdobně se samostatným
posouzením těchto služeb nemění ani charakter služby nájemní. Oddělení
úklidových služeb od nájmu a jejich samostatné daňové posouzení proto není ani
umělé ani násilné a jejich oddělením se nemění hospodářská podstata
poskytovaných služeb. Ve věci rozhodnuté Soudním dvorem, stejně jako v nyní
projednávané věci, proto platí, že pro účely Šesté směrnice je nutno v daném
případě považovat nájem nemovitého majetku a službu spočívající v úklidu
společných prostor této nemovitosti za samostatná a navzájem oddělitelná
plnění, čímž se ustanovení čl. 13 části B písm. b) Šesté směrnice na
poskytovanou službu úklidu společných prostor nevztahuje.“
K argumentaci stěžovatele rozsudky Nejvyššího soudu NSS uvedl, že
skutečnost, že se do nájemní smlouvy ujednání o dalších službách spojených s
poskytováním nájmu zahrnují, ještě neznamená, že tyto služby jsou natolik úzce
spjaty s nájmem, že je nelze pro daňové účely považovat za služby samostatné,
od nájmu oddělitelné. Ostatně na služby spočívající v dodávce elektrické
energie, plynu, odvozu odpadu, vodné, stočné, apod. se v souladu s dosavadní
praxí pohlíží jako na samostatná zdanitelná plnění, a to i v případě, že jsou
poskytovány v souvislosti s nájmem. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou proto v daném případě zcela nepřípadné.
Z pohledu obecné aplikace rozsudků na jiné případy je důležité, že
NSS uvedl, že závěry uvedené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, ve
věci C–572/07, je tak nutno na skutkově totožné případy použít jako
interpretační vodítko a nelze je chápat jako závěry týkající se pouze a jen
…