Komunikace jako prostředek sebereflexe při setkávání se smrtí

1.3

Komunikace jako prostředek sebereflexe při setkávání se smrtí

Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

Každý člověk si přeje umírat v důstojnosti, v kruhu svých blízkých, bez bolesti. Umírání může přijít nečekaně, člověk, který se radoval ze života, se může během krátké chvilky změnit v trosku. To, co se jevilo jako samozřejmé – radost ze života, se vzdaluje. Na umírání a smrt se nelze připravit, nikdo si nemůže být jist tím, že hodina smrti neudeří jako tvrdá pěst. To je skutečnost, kterou musíme přijmout. Lze se však připravit na doprovázení umírajícího a k tomu potřebují ti, kteří doprovázejí, vnímat své prožitky, své hodnoty, sebe sama, být schopni sebereflexe. Ošetřující personál je pacientovi-klientovi nejblíže, často se stává jeho důvěrníkem. V interakci s pacientem a jeho rodinou se musí chovat tak, aby nepřeslechla signály, které sdělují, že něco není v pořádku. (Krátká, 2007) Zároveň je zřejmé, že fyzická blízkost a tělesný kontakt s umírajícím ještě nemusí znamenat skutečnou blízkost a porozumění.

 NahoruSebereflexe a identita

Reflexe se chápe jako rozvažování, přemýšlení, uvažování. Pokud se reflexe dotýká vlastního „já”, hovoří se o sebereflexi, hranice ovšem není nijak ostrá. Sebereflexe znamená obrácení pozornosti ke vnímání, poznávání a myšlení o sobě samém. Umožňuje člověku zaujímat jistý odstup vůči vlastním myšlenkovým pochodům. K osobnostní výbavě našeho vlastního „já” by měla patřit schopnost přemýšlet o sobě, upevňovat své psychické jistoty, odpouštět, zvládat osobní prohry. Ten, kdo je schopný přijmout vlastní zranitelnost a nesnaží se za každou cenu obhájit, má zkušenost pro sebe i své klienty. Může dávat, když ví, že má co nabídnout. Pomocí sebeuvědomění, sebepozorování lze lépe plánovat a také realizovat jednání s druhými lidmi a směr sebevýchovy a sebezdokonalení. Potřebujeme si upevňovat vlastní identitu (sebeidentitu), která je utvářena také prostřednictvím příběhů, které se pokoušejí odpovědět na otázku, co má člověk dělat, jak jednat a kým být. Sebeidentita není vlastnictví povahových rysů, ale je třeba ji chápat reflexivně jako biografický projekt. Projekt identity staví na tom, co si o sobě v jisté chvíli myslíme ve světle naší minulé i současné situace, a na tom, čím bychom rádi byli v rámci vývoje očekávané budoucnosti (Barker, 2006).

 NahoruSebereflexe a charakterová obrana

V návaznosti na nepříjemné a zátěžové situace, s nimiž jsou lidé konfrontováni, vzniká psychická struktura, kterou psychoterapeut Wilhelm Reich¹ popsal jako charakterovou obranu. Jedná se o takové prožívání a jednání v definovaném typu situací, které je založeno na vytěsnění nepříjemných prožitků mimo vědomí. Charakterová obrana je velmi rigidní. Nutí jedince jednat takovým způsobem, aby nedošlo k prožitku nechtěných a nepříjemných emocí. Tomuto stereotypu nelze nevyhovět. Pokud v určité situaci nejednáme podle daného stereotypu charakterové obrany, objevují se nepříjemné pocity úzkosti, deprese, studu apod., které nás nutí jednat „bezpečným” způsobem, na nějž jsme zvyklí, a které od nás očekává i naše okolí. Účelem je ochrana před nepříjemnými prožitky a také usnadnění adaptace v prostředí. Jeho nevýhodou je ovšem částečná ztráta autenticity a spontánnosti v každodenním životě, a to výměnou za vyšší míru pocitu bezpečí. Takových charakterových obran existuje u každého jednotlivce velké množství a jsou společně propojeny do jednoho celku, který podle Reichova pojetí tvoří to, co nazýváme charakterem člověka. Takovým zdrojem úlevy od problému může být cokoli. Pro někoho je to alkohol, pro jiného práce, fit centrum, televize, jídlo, četba nebo relaxace. Nejlepším způsobem práce s nepříjemnými a obtížnými pocity ovšem není únik, ale jejich přímé zpracování, přímá konfrontace tváří v tvář – sebereflexe. Odhodlat se k tomuto postupu ale vyžaduje určitou dávku odvahy a většinou i radikální přehodnocení svých hodnot a postoje ke světu. Přijímání nepříjemného jako cenného a přínosného pro náš život a rozvoj je bezpochyby znakem zralosti. Mnoho lidí považuje zabývání se nepříjemnými pocity za hru s ohněm ve strachu, že pod vlivem těchto pocitů by se mohli stát agresory, lenochy nebo zbabělci. Jakékoliv pocity, které se objevují v naší mysli, nás ve skutečnosti nemohou ohrozit, pokud jim nedáme sílu ovlivňovat naše jednání. (Boadella, 2013) Kopřiva uvádí, že pocity jsou přírodní jevy a jsou projevem života. Stejně tak jako je nesmyslné obviňovat bodlák kvůli tomu, že se můžeme zranit o jeho trny a není vhodný k jídlu, je stejně bezdůvodné hněvat se na svůj strach, zlost nebo obavy za to, že nás obtěžují a narušují hezký obraz o nás samotných. Snaha udržet si příjemné prožitky a vyhnout se těm nepříjemným a bolestivým je z dlouhodobého hlediska tak jako tak nemožná. (Kopřiva, 2000)

 NahoruRozhovor s umírajícím

Významnou roli v sebereflexi mají komunikační dovednosti. Rozhovor s umírajícím není jen výměnou slov a gest. Je to proces, pohyb mezi dvěma lidmi: mezi umírajícím a doprovázejícím – často sestrou/ošetřujícím personálem. Jestliže průvodce reflektuje sebe sama jako budoucího umírajícího, bude se umět do umírajícího vcítit a pochopit ho. (Pera, Weinert, 1996) Sestra by měla mít dostatečnou osobnostní výbavu, aby byla schopna respektovat etické zásady paliativní ošetřovatelské péče. Mezi nejdůležitější náleží: jednat opravdově, neskrývat nejistotu a bolest, nic nepřehánět, vnímat a respektovat přání nemocného, podle situace zachovávat blízkost nebo odstup, udělat si čas na nemocného, který vycítí, kolik času jsme mu ochotni věnovat. Naslouchat a chápat, mluvit i léčit s nadějí a nechat promlouvat symboly, umožnit klienttovi, aby se zbavil pocitu osamělosti, strachu a deprese, udržovat u něj pocit jistoty, sebedůvěry, důstojnosti a sebeúcty, povzbuzovat jeho naději, pomáhat klientovi při akceptování vlastní ztráty. (Kutnohorská, 2007) Etickou zralost projevuje sestra prostřednictvím komunikace, která má v poskytování sociální opory mimořádný význam.

Rozhovory o umírání a smrti vyžadují dobré komunikační schopnosti. Jedině tak mohou sestry kvalitně posoudit stav kliennta, pomoci, správně informovat – edukovat. Sestry a pečovatelé mohou rozumět prožitkům druhých osob tím, že si kladou následující otázky:

• Jaké to je, zemřít?

• Jak se cítím při pomyšlení na rozloučení?

• Jak vnímám, když jsem vážně nemocný/á, je mi špatně, mám bolesti a nemohu se hýbat?

• Jak reaguji na nepředvídatelná ohrožení života?

• Jak bych se cítil/a v neznámém prostředí: cítil/a bych se důvěrně, nebo bych byl/a plná váhání, strachu či samoty?

• V čem hledám tváří v tvář smrti nějaký smysl pro sebe a pro svého pacienta?

• Jsem ochotná svěřit své myšlenkami ostatním? (O‘Connor, Aranda, 2005)

 NahoruEfektivní komunikace

Efektivní komunikace vyžaduje dostatek odborných znalostí, komunikačních schopností a určitou etickou výbavu, nepředstavuje jen verbální a neverbální komunikaci, má širší rozměr. Zdravotníci by měli umět navázat atmosféru důvěry, být vybaveni schopností zvládat psychickou zátěž. Vhodně a včas zvolené slovo, gesto může působit na klienta stejně jako medikament. Klient očekává pomoc a podporu. Důležitá je trpělivost, laskavost, vytrvalost, kvalifikovanost, schopnost poskytnout psychickou podporu nejen klientovi, ale i příbuzným, respektovat přání nemocného, umožnit rodině rozloučit se s umírajícím a v případě zájmu dovolit doprovázení umírajícího jimi samotnými, zabránit vzniku „sociální smrti”. Pokud je klient v bezvědomí, nehovořit v jeho přítomnosti o něm, ani o jeho zdravotním stavu, uspokojovat všechny potřeby, tlumit bolest, věnovat mu čas, empatii.…