4.1.3.2
Konvence o biomedicíně a přednemocniční péče
Bc. Radek Mathauser, DiS., Fakulta humanitních studií UK,
Praha
NahoruÚvod
Konvence o biomedicíně, nebo-li mezinárodní Úmluva o
ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a
medicíny (Mezinárodní smlouva č. 96/2001 Sb.) byla vládou České republiky
podepsána v roce 1998 a v roce 2001 došlo k její ratifikaci. Význam úmluvy
spočívá především ve vymezení pravidel evropského pojetí pacientské role (2). V
tomto smyslu se Konvence o biomedicíně má již sedmý rok dotýkat všech
pracovníků poskytujících zdravotní péči, tedy i pracovníků v oblasti
přednemocniční neodkladné péče. Není veřejným tajemstvím, že také zdravotnické
záchranné služby v České republice mají vzhledem ke konvenci zjevné rezervy,
leckdy trestuhodně opomíjené. Mezi nejvýraznější problémy oboru ve vztahu k
naplňování závazků daných Konvencí o biomedicíně vybírám k hlubšímu zamyšlení
dvě témata, která z praktického pohledu považuji za velmi aktuální:
-
absence přiměřených forem informovaného souhlasu,
-
frekventovaná absence profesních standardů (především
standardů přímé péče).
NahoruInformovaný souhlas
Helena Haškovcová považuje informovaný souhlas za "důležitý
nástroj pro poskytování informací“, který je přijímán jako
"náležitý projev pacientovy vůle“ (3, str. 25). Bez některé z
obecně uznávaných forem informovaného souhlasu (písemné, ústní či konkludentní)
nelze pacienta z etického a především právního hlediska fakticky léčit (3).
Tato skutečnost je přímým důsledkem kapitoly II, článku 5 Konvence o
biomedicíně, který říká, že "jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je
možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a
informovaný souhlas“ (3, str. 25).
Vyslovím-li veřejně názor, že ani výjezdové skupiny zdravotnické
záchranné služby nejsou zproštěny povinnosti vyžadovat od klienta informovaný
souhlas a musí tak činit, bude mi velmi pravděpodobně odporovat řada mých
kolegů. Nejčastějším argumentem "proti“ bude tvrzení, že "v přednemocniční péči
není na informovaný souhlas čas, není tudíž prioritou.“ I když kapitola II,
článek 8 citované konvence počítá s možností časové tísně a dovoluje tudíž
provést "jakýkoliv nezbytný lékařský zákrok ve prospěch pacienta“ (3, str. 84), nedomnívám se, že tak lze učinit ve všech současných
terapeutických interakcích lékař – pacient, případně záchranář – pacient.
Informovaný souhlas a pracovníci výjezdových
skupin
Valná většina pacientů, ke kterým posádky zdravotnické
záchranné služby denně vyjíždějí, totiž není ve stavu přímého ohrožení života a
jejich momentální zdravotní stav umožňuje poučené rozhodování. Zasahující
zdravotníci tak mají relativně dostatečný časový prostor pacienta jasně a
srozumitelně poučit a vyžádat si jeho souhlas či nesouhlas s dalším postupem.
Vezmeme-li v úvahu, že ošetření je obvykle poskytováno v domácím prostředí, má
pacient navíc možnost poradit se s rodinnými příslušníky, uzná-li to za
vhodné.
NahoruÚstní a konkludentní souhlas
Problém aktuálního stavu tkví v tom, že ač je řada členů
výjezdových skupin o institutu informovaného souhlasu rámcově poučena,
prakticky jej vnímá jako záležitost ryze "nemocniční“. Především proto není
informovaný souhlas posádkami rychlé lékařské pomoci a rychlé zdravotnické
pomoci aktivně vyžadován – a to ani v ústní či konkludentní formě.
Svoji důležitou roli v problému sehrává jistě i konzervativní
přístup k partnerskému pojetí vztahu s pacientem. Paternalismus je pro
přednemocniční neodkladnou péči typický a je praktikován v celé šíři oboru, u
všech pacientů. Řada mých kolegů zastává názor, že voláním na tísňovou linku
(155, 112) přenáší postižený veškerou odpovědnost za rozhodování na bedra
posádky záchranné služby. Cítí to jako logický důsledek "stavu ohrožení“.
Pacient by se podle nich měl cele podřídit výkonům a opatřením zasahujících
zdravotníků, protože ti nejlépe vědí, co je pro něj nejlepší. I když ryze
paternalistický vztah lékař – pacient nebo záchranář – pacient má v
přednemocniční péči své nezadatelné místo (přímé ohrožení života), nelze jej do
budoucna praktikovat jako jedinou vhodnou formu jednání. Je pravda, že pacient
volající na tísňovou linku je vyděšený, chce ochránit, chce být do jisté míry
submisivní, ale to neznamená, že jej lékař nebo zdravotnický záchranář nebude
žádat o vyslovení souhlasu s výkonem či opatřením, které mu předtím jasně a
srozumitelně ozřejmí.
NahoruZávěr
Souhlasím s tím, že na rutinní lékařské a ošetřovatelské výkony
(zavedení periferního žilního katétru, aplikaci…