dnes je 21.11.2024

Input:

Konvence o biomedicíně a přednemocniční péče

22.2.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.1.3.2
Konvence o biomedicíně a přednemocniční péče

Bc. Radek Mathauser, DiS., Fakulta humanitních studií UK, Praha

Úvod

Konvence o biomedicíně, nebo-li mezinárodní Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny (Mezinárodní smlouva č. 96/2001 Sb.) byla vládou České republiky podepsána v roce 1998 a v roce 2001 došlo k její ratifikaci. Význam úmluvy spočívá především ve vymezení pravidel evropského pojetí pacientské role (2). V tomto smyslu se Konvence o biomedicíně má již sedmý rok dotýkat všech pracovníků poskytujících zdravotní péči, tedy i pracovníků v oblasti přednemocniční neodkladné péče. Není veřejným tajemstvím, že také zdravotnické záchranné služby v České republice mají vzhledem ke konvenci zjevné rezervy, leckdy trestuhodně opomíjené. Mezi nejvýraznější problémy oboru ve vztahu k naplňování závazků daných Konvencí o biomedicíně vybírám k hlubšímu zamyšlení dvě témata, která z praktického pohledu považuji za velmi aktuální:

  • absence přiměřených forem informovaného souhlasu,

  • frekventovaná absence profesních standardů (především standardů přímé péče).

Informovaný souhlas

Helena Haškovcová považuje informovaný souhlas za "důležitý nástroj pro poskytování informací“, který je přijímán jako "náležitý projev pacientovy vůle“ (3, str. 25). Bez některé z obecně uznávaných forem informovaného souhlasu (písemné, ústní či konkludentní) nelze pacienta z etického a především právního hlediska fakticky léčit (3). Tato skutečnost je přímým důsledkem kapitoly II, článku 5 Konvence o biomedicíně, který říká, že "jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas (3, str. 25).

Vyslovím-li veřejně názor, že ani výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby nejsou zproštěny povinnosti vyžadovat od klienta informovaný souhlas a musí tak činit, bude mi velmi pravděpodobně odporovat řada mých kolegů. Nejčastějším argumentem "proti“ bude tvrzení, že "v přednemocniční péči není na informovaný souhlas čas, není tudíž prioritou.“ I když kapitola II, článek 8 citované konvence počítá s možností časové tísně a dovoluje tudíž provést "jakýkoliv nezbytný lékařský zákrok ve prospěch pacienta (3, str. 84), nedomnívám se, že tak lze učinit ve všech současných terapeutických interakcích lékař – pacient, případně záchranář – pacient.

Informovaný souhlas a pracovníci výjezdových skupin

Valná většina pacientů, ke kterým posádky zdravotnické záchranné služby denně vyjíždějí, totiž není ve stavu přímého ohrožení života a jejich momentální zdravotní stav umožňuje poučené rozhodování. Zasahující zdravotníci tak mají relativně dostatečný časový prostor pacienta jasně a srozumitelně poučit a vyžádat si jeho souhlas či nesouhlas s dalším postupem. Vezmeme-li v úvahu, že ošetření je obvykle poskytováno v domácím prostředí, má pacient navíc možnost poradit se s rodinnými příslušníky, uzná-li to za vhodné.

Ústní a konkludentní souhlas

Problém aktuálního stavu tkví v tom, že ač je řada členů výjezdových skupin o institutu informovaného souhlasu rámcově poučena, prakticky jej vnímá jako záležitost ryze "nemocniční“. Především proto není informovaný souhlas posádkami rychlé lékařské pomoci a rychlé zdravotnické pomoci aktivně vyžadován – a to ani v ústní či konkludentní formě.

Svoji důležitou roli v problému sehrává jistě i konzervativní přístup k partnerskému pojetí vztahu s pacientem. Paternalismus je pro přednemocniční neodkladnou péči typický a je praktikován v celé šíři oboru, u všech pacientů. Řada mých kolegů zastává názor, že voláním na tísňovou linku (155, 112) přenáší postižený veškerou odpovědnost za rozhodování na bedra posádky záchranné služby. Cítí to jako logický důsledek "stavu ohrožení“. Pacient by se podle nich měl cele podřídit výkonům a opatřením zasahujících zdravotníků, protože ti nejlépe vědí, co je pro něj nejlepší. I když ryze paternalistický vztah lékař – pacient nebo záchranář – pacient má v přednemocniční péči své nezadatelné místo (přímé ohrožení života), nelze jej do budoucna praktikovat jako jedinou vhodnou formu jednání. Je pravda, že pacient volající na tísňovou linku je vyděšený, chce ochránit, chce být do jisté míry submisivní, ale to neznamená, že jej lékař nebo zdravotnický záchranář nebude žádat o vyslovení souhlasu s výkonem či opatřením, které mu předtím jasně a srozumitelně ozřejmí.

Závěr

Souhlasím s tím, že na rutinní lékařské a ošetřovatelské výkony (zavedení periferního žilního katétru, aplikaci

Nahrávám...
Nahrávám...