Nález 121/1996 SbNU, sv.6, K výkladu a použití zákona z hlediska jeho smyslu a účelu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 121
IV. ÚS 279/95
K výkladu a použití zákona z hlediska jeho smyslu a účelu
Při výkladu a použití zákona je sice třeba vycházet z toho, co zákonodárce v zákoně uvedl, nikoliv z toho, co snad uvést chtěl a do zákona nevtělil, avšak v případě, kdy proti sobě stojí v rámci jednoho a téhož zákona dvě pravidla chování, z nichž jedno výslovně váže restituci na podmínku nabytí vlastnictví státem a druhé naopak výslovně počítá s restitucí v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je třeba, při nutnosti jejich souběžné aplikace, využít obecně uznávaná interpretační pravidla. Za pomoci systematického a logického výkladu je pak nutno přijmout závěr, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného restitučního nároku ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v § 6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., nemusí však být naplněna v případech uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení.
Nález
Ústavního soudu České republiky (IV. senátu) ze dne 19. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 279/95 ve věci ústavní stížnosti A. J. proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze z 31. 8. 1995 sp. zn. 3 Cdo 166/93, Krajského soudu v Brně z 8. 3. 1993 sp. zn. 14 Co 273/92 a Okresního soudu v Hodoníně ze 6. 4. 1992 sp. zn. 7 C 1146/91 o zamítnutí návrhu na vydání nemovitosti.
I. Výrok
Rozsudky Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 166/93 ze dne 31. 8. 1995, Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 273/92 ze dne 8. 3. 1993 a Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 7 C 1146/91 ze dne 6. 4. 1992 se zrušují.
II. Odůvodnění
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1995 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 1993, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 4. 1992, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36, 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zrušení uvedených rozsudků, přitom v odůvodnění své ústavní stížnosti Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že zamítl její dovolání bez nařízení jednání, kterýmžto postupem podle jejího názoru porušil čl. 38 Listiny a navíc se nevypořádal zcela se všemi jejími dovolacími námitkami. Také Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, aniž se zcela vypořádal s odvolacími námitkami. Oba soudy tak po dle jejího názoru porušily čl. 36 Listiny. Obecným soudům stěžovatelka v podstatě vytýká, že svůj závěr o tom, že není oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb. odůvodnily tím, že předmětné nemovitosti přešly v r. 1958 z jejího vlastnictví na základě vyvlastnění do vlastnictví lidového spotřebního družstva, tedy nikoliv do vlastnictví státu, aniž se však vypořádaly s tím, že k zásahu do jejího vlastnictví ve smyslu jeho nezákonného omezení ze strany stát u došlo již v roce 1951,…
