1
Právní úprava práv pacienta a informovaného souhlasu
JUDr. Magda Václavíková, JUDr. Jakub Vozáb, Ph.D., Vozáb & Co. Law Offices s.r.o.
Přístup k pacientovi a etické standardy v klinické praxi zaznamenaly především v posledním století značný vývoj. Tak, jak se celosvětově měnila společnost a vyvíjela se práva jedince, měnily se také nároky na přístup vůči pacientům a komunikaci s nimi. Zatímco v první půli minulého století neočekávali ani lékař, ani pacient jakoukoli diskusi o prováděných procedurách, možnostech léčby či případných rizicích, dnes je takový postup naprosto nemyslitelný.
Očekávání a nároky pacientů vzrostly v závislosti na vzdělanosti populace, snazší dostupnosti informací a v neposlední řadě také díky ohromným pokrokům moderní medicíny. Pacient se posunul z polohy pasivního příjemce medicínských výkonů do pozice aktivního jedince, který vyžaduje rovnoprávný přístup, dostatek srozumitelných informací, diskusi o zdravotních službách a jejich možnostech, a především možnost svobodného rozhodování.
NahoruÚmluva o biomedicíně
Tyto legitimní nároky byly na mezinárodní úrovni shrnuty v Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále jen „Úmluva o biomedicíně“), která je součástí českého právního řádu a jejíž ustanovení by se měla aplikovat přednostně před ustanoveními zákonů a podzákonných předpisů, pokud by se zákony či jiné předpisy od znění Úmluvy o biomedicíně odchylovaly.
NahoruZákony a podzákonné právní předpisy
V České republice jsou práva pacientů a další otázky související s poskytováním zdravotních služeb upraveny formou zákonů a podzákonných předpisů, vydaných na základě zákonů. Základní normou soukromého práva, která svou úpravou zasahuje i do oblasti vztahů lékaře a pacienta, zásahů do integrity pacienta a péče o zdraví, je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „NOZ“).
Speciálně je postup při poskytování zdravotních služeb upraven zejména v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZS“). Zvláštním oblastem medicíny se potom věnuje např. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSZS“), zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOVZ“).
Z podzákonných norem je podstatná především vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, která mimo jiné stanovuje minimální obsah zdravotnické dokumentace a dalších záznamů souvisejících s poskytováním zdravotních služeb, vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, stanovující rozsah povinného očkování, nebo vyhláška č. 306/2012 Sb., o podmínkách předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a o hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče.
NahoruEtické kodexy
Kromě závazných právních norem se oblasti poskytování zdravotních služeb věnuje i řada dokumentů, které shrnují práva a povinnosti lékařů i pacientů, v návaznosti na vysoké etické standardy uplatňující se při výkonu povolání lékaře či zdravotnického pracovníka. Ustanovení těchto dokumentů sice nemají stejnou právní sílu jako zákony, ale…
