Přílohy

4.1.1.1

Přílohy

UNIFY

Příloha 1

Často používané testy (rozlišují organický deficit kognitivních funkcí ve smyslu ANO-NE, není rozlišení jednotlivých funkcí).

• Mini-Mental State Examination (MMSE) – test k hodnocení psychického stavu. Lze použít ke sledování závažnosti kognitivních poruch a jejich změn. Test je doporučený k orientačnímu vyšetření možné demence, obsahuje 10 úkolů a otázek. Test ověřuje u nemocného orientaci v čase a prostoru, krátkodobou paměť, pozornost, schopnost pojmenování objektů, pochopení a provedení psané a verbální instrukce. Ukazuje schopnost pacienta přijímat nové informace, porozumět jim a zpracovat je. Je vyjádřením možnosti psychické spolupráce nemocného při rehabilitační léčbě.

• Rivermead Perceptual Assessment Battery (RPAB) – soubor testů určený ke stanovení poruchy zrakové percepce (vizuospaciální integrace) a zaznamenání změn v průběhu času. Byl vytvořen speciálně pro odborné terapeuty k objektivnímu záznamu o schopnostech hlavně zrakové percepce pacienta, protože většina testů na poruchy vnímání může být prováděna jen psychology. Soubor se skládá z 16 testů – od jednoduchého přiřazování obrázků až po reprodukování složitých trojrozměrných tvarů podle předlohy, s cílem prozkoumání různých oblastí zrakového vnímání. Jednotlivé testy jsou skórovány body za každý dobře splněný úkol v určeném časovém limitu. Výsledky jsou zaneseny do grafu, který umožní přehledné srovnání s očekávanými výsledky podle stupně inteligence. Odchylka u tří a více testů znamená poruchu vnímání.

Podle výzkumů bylo zjištěno, že výsledky souboru testů jsou nezávislé na věku a závislé na úrovni inteligence. Proto je vhodné u jednotlivých pacientů zjistit úroveň jejich inteligence před poškozením mozku.

• Rivermead Assessment of Somatosensory Performance (RASP) – testovací baterie k hodnocení senzomotorických funkcí po CMP a u dalších neurologických onemocnění. RASP obsahuje sedm subtestů, rozdělených na primární a sekundární, které testují různé kvality čití, např. propriocepci, taktilní čití, diskriminační čití.

• Chedoke-McMaster Hemiplegia Assessment – hodnotí stupeň poruchy (impairment) nemocných po postižení mozku: stav vědomí, povrchovou a hlubokou citlivost, kontrolu rovnováhy, motorické postižení horní a dolní končetiny, celkovou hybnost a chůzi. Jednotlivé postižení má sedmibodové skóre s popisem dané funkce. Jednotlivé výsledky se zanesou do spojnicového grafu, který umožňuje přehledně sledovat změny jednotlivých skóre v čase.

• Hodnocení mobility dle Tinettiho – jedná se o test hodnotící mobilitu u starších pacientů a obsahuje dvě části. První část pro hodnocení rovnováhy má 9 subtestů, které gradují od jednodušších (např. udržování rovnováhy vsedě) po náročnější dynamické situace (otočení ve stoji o 360 stupňů). Každý subtest je hodnocen bodovací škálou s konkrétním popisem každého stupně. Maximum pro první část je 17 bodů. Druhá část se zabývá hodnocením chůze, podmínkou je samostatné zvládnutí chůze na délku místnosti (nespecifikuje vzdálenost) v normálním tempu, zpět rychleji. V 9 subtestech pak hodnotí různé aspekty chůze: iniciaci, délku kroku, symetrii, kontinuitu, trajektorii, stabilitu trupu, šířku baze atd. Hodnocení je stejné jako u první části, s maximem 12 bodů.

• Modified Ashword Scale for Grading Spasticity – původní Ashworthova škála pro hodnocení spasticity byla vypracována v roce 1964 a zahrnuje stupně 0 až 4. Později (1987) byla upravena Bohannonem a Smithem pro rozlišování menších rozdílů ve svalovém tonu a nazývá se Modifikovaná Ashworthova škála a zahrnuje stupně 0 až 5. Pro praktickou potřebu je užitečné, že je v ní orientačně vymezen rozsah, v němž sval klade zvýšený odpor pasivnímu pohybu.

• Functional Reach Test (FRT) – patří do skupiny testů hodnotících kvalitu balančních reakcí při volní iniciaci pohybu. Měří se rozdíl mezi polohou předpažené HK a maximálním dosahem vpřed ve stoji. Velikost dosahu může být porovnána s normou odpovídající věku a pohlaví. Podle polohy dolních končetin (spojný stoj, úzká base apod.) je možné další kvalitativní rozlišení. Výsledky testu je možné použít k predikci pádů.

• Barthel Index (BI) – vznikl v roce 1955 původně pro hodnocení funkční zdatnosti a míry soběstačnosti u chronických neuromuskulárních onemocnění. Je užíván ke stanovení disability jedinců se zdravotním problémem. Test hodnotí deset činností: příjem potravy, koupání, osobní hygienu, oblékání, kontinenci močového měchýře, kontinenci konečníku, užívání WC, přesuny, lokomoci, chůzi po schodech. Každou funkci hodnotí ve škále po 5 bodech od 0 do 10 (0 – plná dopomoc, 10 – plná nezávislost). Barhel Index nehodnotí všechny funkce (např. přípravu jídla, domácí práce), takže jeho výsledky nemohou být interpretovány jako vyhodnocení aktivit denního života (ADL – Activities of Daily Living). Neměří psychické funkce a sociální adaptabilitu a ve skórování není citlivě odlišena potřeba minimální od maximální asistence.

• Balance Evaluation Systems Test (BESTest) – baterie testů k hodnocení balančních schopností podle jednotlivých systémů, které se mohou podílet na zhoršení balance. Baterie hodnotí celkem šest systémů: biomechanické podmínky, Limity stability, Posturální odpovědi (reaktivní balanci), Anticipatorní (proaktivní) balanci, Sensorickou orientaci a Dynamickou balanci během chůze a s vlivem kognitivních úkolů. Každý systém je hodnocen pomocí několika subtestů. K hodnocení se používá bodové skóre 0 – 3 a v některých subtestech i čas. Tato testovací baterie je určena pro pacienty bez ohledu na věk či závažnost postižení.

• Functional Independence Measure (FIM) – užívá se ke stanovení disability jedinců po nemoci a úrazu. Vychází ze základního hodnocení indexu Barthelové a je doplněn sledováním kognitivních funkcí, takže je citlivější a ucelenější. Pro svou přesnost je vhodný pro sledování průběhu terapie a pro argumentaci terapeutických postupů. Současně hodnotí schopnosti lokomoce a aktivity denního života s funkcemi kognitivními. Je praktický pro klinické využití od přijetí pacienta přes kontrolní měření až s využitím ke stanovení dlouhodobých rehabilitačních cílů. Při výzkumu umožňuje matematické zpracování. Hodnotí 18 činností v 6 kategoriích: osobní péče, kontinence, přesuny, lokomoce, komunikace a sociální aspekty. Každá funkce se hodnotí sedmistupňovou bodovou škálou.

Doporučené testy, u nichž je nutné iniciovat standardizaci pro českou populaci:

• test funkční soběstačnosti – viz příloha 2.

• test hodnocení psychického stavu (MMSE) – viz příloha 3.

• test Barthelové – viz příloha 4.

Příloha 2

TEST FUNKČNÍ SOBĚSTAČNOSTI

(angl. Functional Independence Measure – FIM)

Test byl vytvořen institucemi American Academy of Physical Medicine a American Congress of Rehabilitation Medicine v roce 1984. Vychází ze základního hodnocení indexu Barthelové a je doplněný sledováním kognitivních funkcí.

Princip: Hodnotí 18 činností v 6 kategoriích – osobní péče, kontinence, přesuny, lokomoce, komunikace a sociální aspekty.

Každou funkci hodnotíme 7stupňovou bodovou škálou (1 = plná pomoc, 7 = plná soběstačnost). Celkové rozpětí skóre je 18–126 bodů (pohybová dovednost 13–91 bodů, psychické funkce 5–35 bodů, viz tab. 5).

Biostatistika: prokázána jeho spolehlivost, validita, citlivost a dobrá proveditelnost.

Doba vyšetření: < 40 minut

Komentář:

FIM je používaný v USA a dalších státech ke stanovení disability jedinců po nemoci nebo úrazu. Pro svoji přesnost je vhodný jako standard v programech vyšetření, pro sledování průběhu terapie, pro argumentaci terapeutických postupů. Předností FIM oproti jiným testům je, že současně hodnotí schopnosti lokomoce a aktivity denního života s funkcemi kognitivními. Je praktický pro klinické využití od přijetí pacienta přes kontrolní měření až po využití ke stanovení dlouhodobých rehabilitačních cílů. Při výzkumu umožňuje matematické zpracování. Údaje získané pomocí FIM mají jasnou, pevnou terminologii. Proti Bathelové indexu je ucelenější a citlivější. Sedmibodová škála hodnocení má v porovnání s jinými testy schopnost detekce i menších funkčních změn. FIM je dobře použitelný v klinické praxi jako standard dokumentace ergoterapeuta a zdravotní sestry.

FIM je součástí systému jednotného zpracování dat rehabilitačních pracovišť (Uniform Data System for Medical Rehabilitation UDSMR ). Shromážděné informace slouží ke společnému hodnocení efektivity pracovních programů.

Postup při hodnocení funkčního indexu soběstačnosti FIM: Zapisují se čísla, která nejlépe popisují funkční stupeň pacienta podle skóre FIM.

Použité zdroje: (1, 2, 3)

1. Guide for the uniform data set for medical rehabilitation. Version 5.1. Buffalo: State University of New York at Buffalo, 1997.

2. Iwanenko. W., Fiedler, R. C., Granger, C. V., Lee, M. K. Uniform data system for medical rehabilitation: report of first admissions to subacute rehabilitation for 1998. Am J Phys Med Rehabil, 2001, vol. 80, s. 56–61.

3. Vaňásková, E., Tošnerová, V., Bukač, J. Hodnocení nemocných po cévní mozkové příhodě, testy soběstačnosti na lůžkovém rehabilitačním pracovišti. Rehabil fyz Lék, 2003, roč. 2, s. 60–64.

Pokyny pro používání testu funkční soběstačnosti v léčebné rehabilitaci

Česká verze podle autorizovaného překladu MUDr. Evy Vaňáskové

Úvod

Test funkční soběstačnosti FIM (Functional Independence Measure)

Tento manuál obsahuje přeložený text německého vydání. (FIM Leitfaden, version 3.1, 1990, Projektgruppe Klinik Bavaria Schaufling, Germany)

Obsah

I. Postup při hodnocení funkčního indexu soběstačnosti (FIM)

II. Základní principy pro používání funkčního indexu soběstačnosti (FIM)

III. Popis funkčních stupňů a jejich hodnocení

1. Osobní péče

A. Jídlo/pití

B. Péče o zevnějšek

C. Mytí, koupání, sprchování

D. Oblékání – horní končetiny, trup

E. Oblékání – dolní končetiny

F. Intimní hygiena

2. Kontinence

G. Kontinence – močový měchýř

H. Kontinence – konečník

3. Přesuny

I. Lůžko, židle, vozík

J. WC

K. Vana nebo sprcha

4. Lokomoce

L. Chůze/vozík

M. Schody

5. Komunikace

N. Chápáni

O. Vyjadřování

6. Sociální aspekty

P. Sociální kontakt

Q. Řešeni problémů

R. Paměť

I. POSTUP PŘI HODNOCENÍ TESTU FUNKČNÍ SOBĚSTAČNOSTI (FIM)

Do dané kolonky zapište číslo, které nejlépe popisuje funkční stupeň pacienta podle skóre FIM. Pokud úloha představuje pro pacienta riziko poranění, zapište 1. Nenechávejte kolonky nevyplněné. Každou z 18 činností FIM hodnotíme 7stupňovou bodovou škálou (1 = plná pomoc, 7 = plná soběstačnost). Celkové rozpětí skóre je 18–126 bodů (pohybová dovednost 13–91 bodů, psychické funkce 5–35 bodů, viz tab. 5).

Nižší skóre zapište v případě, kdy proti testované hodnotě nemocný v průběhu dne v klidu podává výkon nižšího stupně. Příčinou je únavnost, menší motivace nebo pacient funkci dobře neovládá. Test má objektivně zaznamenat takový stupeň výkonu, který nemocný zvládne běžně. (Někdy potřebujeme diskusí např. mezi terapeutem a ošetřující sestrou vyjasnit, co slovo „běžně” znamená.) Pokud nemocný potřebuje k činnosti dva pomocníky, zapište bod 1. Podání ruky hodnoťte vždy stejně bodem 5.

II. ZÁKLADNÍ PRINCIPY POUŽITÍ TESTU FUNKČNÍ SOBĚSTAČNOSTI (FIM)

FIM nezachycuje všechny měřitelné aktivity známé v klinické praxi, je spíše základním indikátorem míry omezení. V průběhu rehabilitační léčby měřené změny vyjadřují celkový výsledek a případně potřebu dalšího léčení.

FIM používá sedmistupňovou škálu, která definuje hlavní stupně omezení a tím odráží konkrétní potřebu léčebné pomoci.

Tato potřeba je množství času nebo energie, které musejí být vynaloženy, aby byly uspokojeny potřeby postiženého člověka k dosažení a udržení určité kvality života. Hlavní myšlenkou při hodnocení činnosti je to, zda vyšetřovaný je nebo není soběstačný a zda potřebuje jinou osobu jako pomocníka. Jestliže je pomoc druhé osoby potřebná, pak v jakém rozsahu.

FIM jako index aktivity (disability)

FIM je indexem aktivity (disability), nikoliv poruchy (impairment). Má změřit, co pacient skutečně dělá, bez ohledu na diagnózu a následek úrazu nebo poškození. Všimněte si, že test neplánuje hodnocení některého bodu jako „nehodí se”. Musejí být vyplněny všechny body.

FIM svou formou není závislý na jednom oboru, test může používat zdravotník různé odbornosti. Pokud je pro něj obtížné některé z činností hodnotit, je možné si k testování přizvat vhodnějšího pracovníka (Například: dojdete-li k názoru, že komunikační možnosti může zhodnotit jen logoped, zatímco nemocniční sestra lépe zná problematiku kontroly močového měchýře nebo střev, a fyzioterapeut má odborné znalosti k posouzení pohybové problematiky, je možné mezi ně hodnocení rozdělit.)

Před začátkem práce s FIM si přečtěte definice jednotlivých bodů a osvojte si obsah každé činnosti. Hodnoťte každého pacienta jen ve vztahu ke speciálnímu bodu. (Například: hodnotíte-li u pacienta ovládání močového měchýře nebo střev, nehraje roli to, zda může na záchod docházet. Tuto schopnost je hodnotíme v kapitole „přesuny-soběstačnost”. Podobně neobsahuje příprava k péči o zevnějšek hodnocení chůze k umyvadlu.)

Jestliže definice určitého stupně žádá splnění všech činností, jsou úlohy spojeny spojkou „a”. Jestliže stačí provést jen jednu úlohu, je v textu spojka „nebo”. (Například: péče o zevnějšek zahrnuje ústní hygienu, účes, mytí rukou a obličeje, holení nebo líčení. Komunikace zahrnuje jasné rozlišení akustické nebo vizuální komunikace.)

Rozlišení „a/nebo” se dodržuje u všech definic.

III. POPIS FUNKČNÍCH STUPŇŮ A JEJICH HODNOCENÍ

BEZ POMOCI – nezávislost, soběstačnost = bez pomoci jiné osoby

7. Plná soběstačnost – všechny prvky činnosti, nemocný provádí úlohy typickým způsobem, s jistotou, bez omezení, bez pomůcek nebo pomoci a v přiměřeném čase.

6. Částečná soběstačnost – nemocný provádí činnost s jedním nebo s následujícím omezením: pomůcky, nejistota v provedení nebo delší doba, než je doba přiměřená.

S POMOCÍ

- Závislost = k provedení potřebuje nemocný další osobu k dohledu nebo k fyzické pomoci – jinak činnost neprovede.

- Částečná závislost = pacient dokáže provést více než polovinu (50 %) výkonu sám. Stupně potřebné pomoci jsou:

5. Potřebný dohled – pacient potřebuje jako pomoc jen jednu osobu pro dohled, pokyn, ale žádný tělesný kontakt. Pomocník může připravit potřebné pomůcky nebo přiloží ortézu.

4. Minimální pomoc – fyzickou pomoc potřebuje nemocný jen k uklidnění nebo vykoná 75 % či více procent výkonu sám.

3. Střední pomoc – pacient potřebuje pomoc více než k uklidnění nebo provede 50–75 % výkonu sám.

- Plná závislost = pacient dokáže provést méně než polovinu (50 %) výkonu sám. Potřebuje výraznou nebo úplnou pomoc. Stupně potřebné pomoci jsou:

2. Výrazná pomoc – pacient provede 25 % výkonu sám.

1. Plná pomoc – pacient dokáže sám splnit méně než 25 % výkonu.

A. Jídlo/pití

- Zahrnuje použití příboru nebo jiných vhodných nástrojů k podání potravy do úst, kterou nemocný rozkouše a polkne.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – jí z talíře, umí jíst všechny druhy jídel a pije z šálku nebo sklenice, přičemž je jídlo servírováno obvyklým způsobem na stůl nebo stolek. Pacient používá lžíci nebo vidličku, aby dopravil jídlo do úst, potravu žvýká nebo polyká.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje pomocné prostředky (např. trubičku k sání tekutiny), kombinovanou vidličku se lžící, upravený příbor. Potřebuje delší čas, než je pro dané jídlo obvyklé, nebo potřebuje změněnou konzistenci jídla nebo rozmělněné jídlo nebo projevuje při jídle nejistotu.

Jestliže je nemocný částečně odkázán na jiné způsoby výživy (např. parenterální nebo enterální výživu cestou žaludku), zavádí si nemocný potravu sám.

S pomocí

5. Potřebný dohled – jídlo vyžaduje dohled (např. pohotovost určené osoby, pokyn nebo domluvu) nebo přípravu (např. přiložení ortézy) nebo pomocná osoba musí otevřít nádobu, rozkrájet maso, chléb natřít máslem nebo nalít nápoje.

4. Minimální pomoc – nemocný dokáže úkol splnit ze 75 % nebo více procent.

3. Střední pomoc – plní úlohu z 50–75 %.

2. Výrazná pomoc – plní úlohu z 25–50 %.

1. Plná pomoc – plní méně než 25 % úloh nebo nebere potravu ústy, ale je zčásti odkázán na jiné způsoby požívání potravy (např. na parenterální výživu nebo enterální výživu cestou sondy nebo gastrostomie) a nepodává si potravu sám.

B. Péče o zevnějšek

- Zahrnuje ústní hygienu, péči o vlasy, mytí rukou a obličeje, holení nebo líčení. Jestliže nehraje holení a líčení žádnou roli, tak se nehodnotí.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – čistí si zuby nebo ošetřuje zubní náhradu, češe se nebo si sám kartáčuje vlasy, myje si ruce a obličej, holí se nebo líčí včetně všech příprav na tuto činnost.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje zvláštní náčiní (včetně protéz nebo ortéz) nebo potřebuje více času, než je obvyklé, nebo projevuje nejistotu.

S pomocí

5. Potřebný dohled – potřebuje dohled (např. osoba v pohotovosti, heslo nebo pokyn) nebo přípravu (přiložení ortéz, příprava např. zubní pasty na kartáček, odšroubování, otevření nádobky s líčidly).

4. Minimální pomoc – pacient plní 75 % nebo více procent osobní péče.

3. Střední pomoc – plní úlohu z 50–75 %.

2. Výrazná pomoc – plní úlohu z 25–50 %.

1. Plná pomoc – plní méně než 25 % osobní péče.

C. Mytí, koupání, sprchování

- Zahrnuje mytí těla od krku dolů (bez zad) buď ve vaně nebo pod sprchou, u umyvadla nebo v lůžku. Hodnotíme jistotu provedení.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – umyje a osuší si celé tělo.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje pomůcky (včetně protéz a ortéz) nebo potřebuje delší čas, než je přiměřené, nebo projevuje nejistotu.

S pomocí

5. Potřebný dohled – potřebuje dohled (např. osoba v pohotovosti, heslo nebo pokyn) nebo přípravu (přiložení ortézy, přípravu oděvu nebo součástí oděvu).

4. Minimální pomoc – pacient zvládne sám 75 % úlohy nebo i více.

3. Střední pomoc – zvládne sám 50–75 % úlohy.

2. Výrazná pomoc – zvládne sám 25–50 % úlohy.

1. Plná pomoc – zvládne sám méně než 25 % úlohy.

D. Oblékání – horní končetiny, trup

- Zahrnuje oblékání a svlékání horní části těla, přikládání a odkládání protézy nebo ortézy.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – sám se oblékne i svlékne, uloží si šaty na obvyklé místo (komoda, skříň). Pomocí obou horních končetin svlékne části oděvu, které se musejí přetahovat přes hlavu nebo jsou vpředu rozepnuté. Ovládá zipové uzávěry, knoflíky a patenty. Přikládá si i odkládá sám protézu nebo ortézu.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje speciální vhodné uzávěry jako suchý zip nebo speciální pomocné zařízení (včetně protézy nebo ortézy) nebo potřebuje k provedení více než přiměřený čas.

S pomocí

5. Potřebný dohled – potřebuje dozor (např. osobu v pohotovosti, heslo nebo pokyn) nebo přípravu (přiložení ortézy, přípravu oděvu nebo součástí oděvu) nebo se neobleče.

4. Minimální pomoc – pacient zvládne sám 75 % úlohy nebo i více.

3. Střední pomoc – zvládne sám 50–75 % úlohy.

2. Výrazná pomoc – zvládne sám 25–50 % úlohy.

1. Plná pomoc – zvládne méně než 25 % úlohy nebo se neobleče.

E. Oblékání – dolní končetiny

- Zahrnuje oblékání od pasu dolů včetně přikládání a odkládání protézy nebo ortézy.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – sám se oblékne i svlékne, uloží si šaty na obvyklé místo (komoda, skříň). Zvládne spodky, kalhoty, podvazky, punčochy a obuv, ovládá zipové uzávěry, knoflíky a patenty. Přikládá a odkládá sám protézu nebo ortézu.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje speciální vhodné uzávěry jako suchý zip nebo pomocná zařízení (včetně protézy nebo ortézy) nebo potřebuje k provedení více než přiměřený čas.

S pomocí

5. Potřebný dohled – potřebuje dozor (např. osobu v pohotovosti, heslo nebo pokyn) nebo přípravu (přiložení ortézy, přípravu oděvu nebo součástí oděvu), nebo se neobleče.

4. Minimální pomoc – pacient zvládne sám 75 % úlohy nebo i více.

3. Střední pomoc – zvládne sám 50–75 % úlohy.

2. Výrazná pomoc – zvládne sám 25–50 % úlohy.

1. Plná pomoc – zvládne méně než 25 % úlohy nebo se neobleče.

F. Intimní hygiena

- Zahrnuje hygienu dolní poloviny těla a úpravu oděvu před a po použití toalety nebo před a po použití toaletní podložní mísy.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – sám se očistí po močení a stolici, přiloží si obvazy, zavede tampony. Před cestou na toaletu a po použití toalety si upraví oděv. Vše provede s jistotou.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje speciální pomůcky (včetně ortézy nebo protézy) nebo potřebuje více času, než je přiměřené, nebo provádí úkony nejistě.

S pomocí

5. Potřebný dohled – potřebuje dozor (např. osoba v pohotovosti, heslo nebo pokyn) nebo přípravu (např. přiložení nebo vyprázdnění nádob, otevření obalů).

4. Minimální pomoc – pacient zvládne sám 75 % úlohy nebo i více.

3. Střední pomoc – zvládne sám 50–75 % úlohy.

2. Výrazná pomoc – zvládne sám 25–50 % úlohy.

1. Plná pomoc – zvládne sám méně než 25 % úlohy.

Poznámka:

Jestliže pacientka potřebuje pomoc při výměně vložek (většinou 3–5 dní za měsíc), hodnotí se jako stupeň 5 (dohled a příprava).

G. Kontinence – močový měchýř

- Zahrnuje kontrolu mikce, používání potřebných pomůcek a medikací.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – úplná a vůlí ovládaná kontrola měchýře, žádná inkontinence.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje láhev na močení, podložní mísu, sací podložky, pleny, zařízení na vývod a sběr moči, potřebné léky. Nemocný používá některé z těchto prostředků, připravuje si pomůcky sám a používá je bez pomoci jiné osoby, používá samostatně bez komplikací pomůcky ke sběru moči.

S pomocí

5. Potřebný dohled – potřebuje dozor nebo pomoc při přípravě (např. přiložení nebo vyprázdnění nádob), aby bylo dosaženo uspokojivého stavu mikce nebo zachování řádného stavu externích pomůcek, nebo jde o stav, kdy nemocný někdy jde pozdě na podložní mísu nebo na toaletu a pomočí se, nebo dochází k přetékání nádob na jímání moče (ale jen méně často než 1 x za měsíc).

4. Minimální pomoc – potřebuje kontaktní pomoc při používání některého externího zařízení. Zvládne 75 % nebo více úkonů při kontrole močení. Může někdy dojít k pomočení, ale méně než 1 x týdně.

3. Střední pomoc – potřebuje mírnou pomoc pří údržbě externích pomůcek. Zvládne sám kontrolu močení v 50–74 %, může někdy dojít k pomočení, ale ne denně.

2. Výrazná pomoc – vzdor pomoci se nemocný často nebo téměř denně pomočí bez ohledu na to, zda jde o katetr nebo drén. Nemocný zvládne kontrolu močení sám ve 25–49 %.

1. Plná pomoc – vzdor poskytované pomocí je nemocný často nebo téměř denně mokrý bez ohledu na to, zda jde o katetr nebo drén. Nemocný zvládne sám méně než 25 % kontrol močení.

H. Kontinence – konečník

- Zahrnuje kontrolu defekace, používání potřebných pomůcek a léků pro kontrolu činnosti střev.

Bez pomoci

7. Plná soběstačnost – úplná a vůlí ovládaná kontrola stolice.

6. Částečná soběstačnost – potřebuje pravidelně podložní mísu nebo toaletní židli, ruční stimulaci, čípky, projímadlo nebo klystýr nebo používání jiných léků ke kontrole. Jestliže má pacient umělý vývod, sám se ošetřuje. Žádné příhody mezi pravidelnými stolicemi.

S pomocí

5. Potřebný dohled – potřebuje dozor (např. osoba v pohotovosti, heslo nebo pokyn) nebo přípravu pomůcek, které nemocný potřebuje k uskutečnění uspokojivé defekace nebo k udržení průchodného vývodu (nebo má pacient občas…