Svobodná volba zdravotnického zařízení v podmínkách neodkladné přednemocniční péče

4.1.4

Svobodná volba zdravotnického zařízení v podmínkách neodkladné přednemocniční péče

Bc. Radek Mathauser, DiS., Fakulta humanitních studií UK, Praha

 NahoruÚvod

Svobodná volba zdravotnického zařízení je lékařskými i nelékařskými zdravotnickými pracovníky v České republice chápána velmi odlišným způsobem. Pomineme-li fenomén předem vyslovených přání, které se mohou aplikovat v situacích, kdy pacient není pro náhlé zhoršení zdravotního stavu schopen souhlas s určitým výkonem udělit (obligátně udávané bezvědomí), rozhodují často terénní zdravotníci proti přání pacientů, jejichž způsobilost k právním úkonům (rozhodování) není změnou zdravotního stavu nijak snížen, a krátí tak tyto pacienty v jejich nezadatelných právech.

I když zákon vymezuje právo svobodné volby poměrně jasně, v praxi se setkáváme s tím, že zdravotničtí pracovníci nadřazují příslušnost pacienta ke spádovému zařízení nad jeho výslovné přání, v lepším případě jej přesvědčují, že toto přání je nutno korigovat.

Důvodů, proč se tak děje, je celá řada a mezi nejfrekventovanější patří neznalost základních právních norem, různý výklad či nedokonalost těchto právních norem, obava z konfliktních situací při předání pacienta v jím vybraném zdravotnickém zařízení a obecně nízká úroveň právního vědomí. Uvedené problémy se úzce týkají především poskytovatelů primární péče, tj. praktických lékařů, lékařských služeb první pomoci, zdravotnických záchranných služeb atd.

V tomto textu hodlám ozřejmit práva a povinnosti jednotlivých účastníků problému z hlediska platné legislativy, a poskytnout tak zdravotnickým pracovníkům působícím v neodkladné přednemocniční péči základní přehled pro praktické použití.

 NahoruModelová kazuistika

Pacient je ošetřen posádkou zdravotnické záchranné služby pro intenzivní bolesti břicha. Po ukončení ošetření je informován o tom, že je nutný transport k podrobnějšímu laboratornímu a zobrazovacímu vyšetření ve specializované ambulanci ústavního zařízení. Zdravotník posádky navrhuje transport do spádového zdravotnického zařízení, ale pacient tuto možnost odmítá. Žádá převoz a vyšetření do zařízení vyššího typu, tj. fakultní nemocnice, s tím, že se domnívá, že mu poskytne lepší péči. Spádové zařízení není dle pacienta tak kvalitní, má negativní rodinnou zkušenost.

Zdravotník argumentuje tím, že spádové zdravotnické zařízení jej musí přijmout vždy, a to i k případné hospitalizaci. Ve fakultní nemocnici by mohly být "problémy“ s přijetím, tím více s případnou hospitalizací. Zdravotník též nabízí kompromis: Podstoupit vyšetření ve spádovém zařízení a posléze se snažit o individuální domluvu k překladu do jiného zdravotnického zařízení.

Pacient, který je lucidní, orientovaný osobou, místem i časem, aktuálně plně způsobilý k právním úkonům, nabízené řešení odmítá a trvá na transportu do fakultní nemocnice.

 NahoruPrávní normy se vztahem k problematice

Hlava čtvrtá, článek 31 Listiny základních práv a svobod říká, že "každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. Problematika svobodné volby zdravotnického zařízení či lékaře tak není Listinou blíže upravena.

Naproti tomu Konvence o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny (Úmluva o biomedicíně) v kapitole II, článku 5 poukazuje na to, že "jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možné provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svůj souhlas svobodně odvolat.“

Konečně § 11 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, vymezuje v odst. 1 písm. b) právo pacienta na "výběr lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení s výjimkou závodní zdravotní služby, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně; toto právo může uplatnit jednou za tři měsíce.“

§ 11 odst. 1 písm. b zákona č. 48/1997 Sb. dále stanovuje podmínky, za kterých může být pacientovi v ordinaci praktického lékaře, lékaře specialisty a ve zdravotnickém zařízení odepřeno přijetí. Doslovná citace říká, že "lékař může odmítnout přijetí pojištěnce do své péče pouze tehdy, jestliže by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení lékaře tak, že by nebyl schopen zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pojištěnce, které má ve své péči. Jiná vážná příčina, pro kterou může zvolený lékař odmítnout přijetí pojištěnce, je též přílišná vzdálenost místa trvalého nebo přechodného pobytu pojištěnce pro výkon návštěvní služby. Míru únosného pracovního zatížení a závažnost příčiny pro nepřijetí pojištěnce do své péče posuzuje lékař.“

Pro studovanou problematiku jsou naprosto zásadní dvě věty, které § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. ukončují:

"Lékař nemůže odmítnout pojištěnce ze stanoveného spádového území a v případě, když se jedná o neodkladnou péči. Každé odmítnutí převzetí pojištěnce do péče musí být lékařem pojištěnci písemně potvrzeno.“

Pojem spádové území vymezuje § 33 zákona č. 245/2006 Sb., o neziskových ústavních zdravotnických zařízeních, v platném znění, který v odstavci 3 identifikuje spádové území jako "území obcí, které jsou rozhodnutím podle odstavce 1 do tohoto spádového území zařazeny, a na němž veřejné zdravotnické zařízení plní povinnosti podle odstavce 5“. Ve výše jmenovaném odstavci 1 se praví, že "ministerstvo zdravotnictví po předchozím projednání s krajem, zdravotními pojišťovnami a příslušnými komorami stanoví rozhodnutím každému veřejnému zdravotnickému zařízení zařazenému do sítě veřejných zdravotnických zařízení rozsah povinnosti poskytovat zdravotní péči a spádové území pro jednotlivé druhy péče.“

§ 33 odst. 5 písm. b) zákona č. 245/2006 Sb. jasně říká, že pro stanovené spádové území je zdravotnické zařízení povinno "zajistit poskytování zdravotní péče osobám, které mají trvalý pobyt ve stanoveném spádovém území“.

Výčet právních norem vztahujících se k tématu by nebyl úplný při opomenutí vyhlášky č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, která v § 8 upravuje realizaci předání pacienta "spoluprací výjezdové skupiny s příslušným pracovištěm cílového zdravotnického zařízení. Toto zdravotnické zařízení je povinno na výzvu výjezdové skupiny převzít postiženého do péče.“

 NahoruRozbor a řešení problému

1. Zdravotní transport do zdravotnického zařízení je nutné považovat za zdravotnický výkon. Je proto nezbytné, získat k tomuto výkonu informovaný souhlas pacienta v případě, že povaha onemocnění a stav jeho vědomí jej objektivně nebrání vyslovit. Ve smyslu kapitoly II, článku 5 Úmluvy o biomedicíně tak nelze transportovat postiženého bez jeho přímého souhlasu do zdravotnického zařízení, které si nezvolil nebo které vyloženě odmítá. Neudělil-li pacient informovaný souhlas s transportem do spádového zdravotnického zařízení (v podmínkách neodkladné přednemocniční péče nejspíše ústní či…