Význam pojmu privilegium v lékařské etice

4.1.7

Význam pojmu privilegium v lékařské etice

Bc. Petr Slanina, Fakulta humanitních studií UK, Praha

 NahoruÚvod

Ve všeobecné encyklopedii je uvedeno, že "privilegium (z lat.) znamená výhodu či výsadu přináležející osobě, skupině osob či instituci, organizaci, buď za mimořádné společenské zásluhy, nebo u osob za příslušnost k nějaké společenské skupině, která má privilegia dlouhodobě zaručena pro všechny své členy. V této souvislosti pak hovoříme o privilegovaných vrstvách. Privilegia lze získat oficiálně, ale lze jich dosáhnout i neformálním způsobem buď vymáháním násilím, nebo jako uznání za vysokou prestiž. Oficiální poskytování privilegií určitým skupinám obyvatel je minimalizováno v soudobých demokratických společnostech na základě principu rovných šancí. Jistým druhem moderních privilegií je tzv. pozitivní diskriminace, která zvýhodňuje sociálně znevýhodněné osoby, např. v pracovních příležitostech“ (12, str. 396).

 NahoruPrivilegium jako mnohovrstevný pojem

S pojmem privilegium se můžeme setkat prakticky v každém oboru lidské činnosti, ať již jde o historii (např. historické listiny Privilegium maius, Privilegium minus či Privilegium pro Slavis) (12), judikaturu (privilegium fori) nebo také kanonické právo (privilegia paulinum a petrinum) (8). V minulosti byla jak formálně udělovaná, tak i neformální privilegia spojována s etikou cti a etikou odpovědnosti. Etiku cti přitom vždy doprovázela výjimečná postavení a jednalo se tedy o etiku elit. Elity naopak legitimovaly svá privilegia tím, že se řídily etikou cti. Např. donedávna nebyla u japonských důstojníků výjimkou sebevražda jako následek selhání. Takovéto pojetí elit a s nimi spojených privilegií je nám v současnosti poměrně cizí, i když do jisté míry i dnes očekáváme u takzvaně privilegovaných osob chování dle etiky cti, a to zejména tam, kde člověk bere do rukou životy jiných lidí. Jistá úroveň morálky je předpokládána např. u lékařů, pilotů apod (9).

 NahoruPrivilegium v počátcích lékařství

Z již uvedeného vyplývá, že různá privilegia se od nepaměti vyskytují též v medicíně a zdravotnictví. Tak např. "ve starověkých civilizacích bylo již samotné zdraví považováno za privilegium, které bohové člověku udělují za náboženskou poslušnost, a nemoc byla trestem za provinění“ (6, str. 13). I veškerou činnost lékařů, např. ve starověkém Egyptě, řídily a všemožně ovlivňovaly náboženské představy. Lékaři věřili, že zdraví či nemoc závisí na přízni či nepřízni bohů a tomu byla podřizována i léčba. Ve staré Mezopotámii zase souvisel výklad příčiny nemoci s tzv. démonologií. Nemocný člověk byl napaden démonem, stal se nečistým a nositelem nákazy. S nemocí jako s božím trestem se setkáváme i ve Starém zákoně, kdy např. tzv. pelištejnský mor byl pohromou a trestem za uloupení schrány Boží smlouvy v izraelském chrámu Pelištejci (1. Sam 5, 6). Dnešní vědci se domnívají, že tímto morem mohla být např. dysenterie, cholera nebo syfilis, ještě pravděpodobněji snad v tehdejších dobách velice častý tzv. dýmějový mor, který se projevoval nápadným zduřením lymfatických uzlin (3). "Podstatnější výjimkou v tomto myšlení bylo pouze čínské lékařství, které náboženskému vlivu podléhalo nejméně a nemoc vysvětlovalo jako porušení hygienických pravidel“ (6, str. 13).

 NahoruPrivilegium a nemoc

I v dnešní době známe nespočet privilegií souvisejících se zdravím a nemocí nebo takových, která jedincovo zdraví ovlivňují. Vysoce společensky postavený člověk užívající privilegia elit si např. nemůže být paradoxně jist, zda se mu dostane té nejlepší péče, jakkoli by toto bylo předpokládatelné, neboť jeho léčbu zvládne pouze lékař, který také náleží k elitě, odváží se zahájit terapii a unese společenský a mediální tlak při případném neúspěchu (1).

Závažně nemocný člověk získává určitou sociální roli, kterou lze charakterizovat mj. i tím, že získává určitá privilegia (tzn. že je zproštěn určitých povinností, ale zároveň nemusí mít stejná práva jako zdraví lidé) (13). Privilegia nemocného mohou spočívat např. v právu na nemocenské dávky, právu přerušit své pracovní zařazení nebo nevykonávat povinnosti spojené s výkonem sociálních rolí. Naopak redukce práv nemocného oproti zdravým jedincům se může týkat např. omezené možnosti svobodně se pohybovat. Je třeba však mít na paměti, že společnost tato privilegia uznává a respektuje pouze za podmínky, že nemocný považuje svoji nemoc za nežádoucí a snaží se vzniklou situaci napravit, tj. obnovit stav zdraví či zachovat zdraví omezené (10). Podle Parsonse nemoc může vzniknout i jako taktika těla, tj. v případě, kdy si extrémně zaměstnaný člověk nechce povolit odpočinek, ačkoliv ví, že jej nutně potřebuje. Tělo pak reaguje nemocí, která je samotným nemocným i jeho okolím přijímána jako přijatelnější důvod pro odpočinek než "obyčejná“ dovolená. "Nemocnému“ se pak dostává privilegia zproštění od povinností, výčitek svědomí i od morální viny (7). V psychologické literatuře najdeme pro takové chování výstižný termín "útěk do nemocí“ a s tím spojené "zisky z nemoci“. V každém případě však lze predikovat, že člověk se sám svým životním stylem podílí na vzniku nemoci a nemoc si vlastně vybírá, i když samozřejmě ne zcela vědomě. Tato nemoc je pak ale mnohdy používána jako sociologický nástroj a lidé si často své…