Kvalifikace a odborná způsobilost cizího státního příslušníka

37

Kvalifikace a odborná způsobilost cizího státního příslušníka

Mgr. Ing. Zdeňka Kůsová

 NahoruI. Úvod

Jednou z otázek, kterou každoročně celosvětově řeší možná až tisícovky lékařů, je otázka, zda budou poskytovat zdravotní služby ve státě, kde získali potřebnou kvalifikaci, popřípadě, zda se pokusí získat uplatnění v zahraničí.

Úvodem je bohužel zapotřebí konstatovat, že právní úprava vzdělávacích programů lékařských pracovníků je celosvětově velmi odlišná (ve značném nepoměru bude jistě vzdělání získané studenty medicíny v zemích tzv. západního světa a států subsaharské Afriky).

Primárním zájmem každého státu nemůže být nic jiného než zajištění adekvátní zdravotní péče pro své občany.

Uznání kvalifikace je tak v podstatě v kompetenci orgánu státu, v němž hodlá zahraniční osoba provozovat svou činnost, v některých případech je uznávání řešeno dvoustrannými mezinárodními smlouvami mezi jednotlivými státy.

V zásadě lze říci, že pro uznání kvalifikace je vždy potřeba v příslušném státě:

• podat dotaz na kompetentní úřad (v našem případě je to zejména ministerstvo zdravotnictví),

• splnit dané podmínky ‒ většinou jde o předložení řady dokumentů (např. úředně ověřeného dokladu o vzdělání nebo odborné praxi, potvrzení bezúhonnosti, životopis a žádost o uznání v národním jazyce).

Ani po splnění daných podmínek však neexistuje bez dalšího povinnost hostitelského státu umožnit vykonávat občanům zahraničních států jejich povolání.

Optimálním řešením by bylo globálně unifikovat vzdělávací systém a jeho výsledky, což je však s ohledem na již konstatované utopická myšlenka. Tohoto se podařilo dosáhnout v zemích Evropské unie, k nimž přibyl Island, Norsko, Lichtenštejnsko a Švýcarsko.

 NahoruII. Uznávání kvalifikací v zemích EU (+ Island, Norsko, Lichtenštejnsko a Švýcarsko)

Podle jedné ze základních zásad evropského práva může každý občan členského státu EU bez jakéhokoliv omezení vykonávat své povolání v jiném členském státě Evropské unie¹.

Jednotlivé členské státy EU nicméně stanovují speciální podmínky pro výkon některých činností ‒ ty se v jednotlivých členských státech liší, a proto je v EU upraven jednotný způsob vzájemného uznávání.

Většina zdravotnických povolání (lékař, farmaceut, všeobecná sestra apod.) patří mezi tzv. regulovaná povolání. Pro některá z regulovaných povolání byl vytvořen systém tzv. oborových směrnic, jiná se řídila obecnou úpravou pro regulovaná povolání v EU. Původní systém několika oborových směrnic upravujících uznávání kvalifikací v zemích EU byl nahrazen komplexním systémem uznávání kvalifikací u regulovaných povolání založeným na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací (dále také jako "směrnice").

Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací²:

Úvodem je nutné konstatovat, že směrnice 2005/36/ES se týká pouze odborníků plně kvalifikovaných pro výkon určitého povolání v některém členském státě, kteří chtějí vykonávat toto povolání v jiném členském státě.³

Směrnice 2005/36/ES se vztahuje na státní příslušníky 30 zemí: 27 členských států Evropské unie a 3 dalších zemí (Islandu, Norska a Lichtenštejnska). V těchto zemích se směrnice rovněž uplatňuje. Stejně tak je nezbytné, aby uchazeč o výkon příslušného lékařského povolání získal odbornou kvalifikaci v některé z těchto zemí.

V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že Spojené království se vystoupením z Evropské unie stalo tzv. třetí zemí. Na základě výstupové dohody, jakož i dalších dohod mezi EU a Velkou Británií, je k odborným pracovníkům z této země přistupováno jako k občanům jiných zemí netvořících státy EU, Island, Norsko a Lichtenštejnsko a státy EU mohou požadovat po zdravotnických pracovnících z Velké Británie stejné dokumenty, jako z jakékoliv jiné země.

Směrnice se pak vztahuje na osoby, které chtějí vykonávat odbornou činnost v jiném členském státě. Znamená to, že členský stát nebo země, kde chcete vykonávat své povolání, musí být jiným členským státem nebo zemí, než je členský stát nebo země, kde svou kvalifikaci získal. Existence "přeshraničního" vztahu je nezbytná. Nepoužije se tedy pro čistě vnitrostátní případy dané země.

Směrnice se bude aplikovat v případě prezenčního či kombinovaného, ale také distančního studia, v rámci něhož získal příslušný uchazeč o zaměstnání svoji kvalifikaci (směrnice se nevztahuje na zájemce o studium v jiném státu EU). Není tedy vyloučeno, aby došlo k získání požadovaného vzdělání v zahraničí.

Ve výjimečných případech se může směrnice vztahovat i na státní příslušníky třetích zemí, a to pokud tato osoba:

• je rodinným příslušníkem občana EU vykonávajícího své právo na volný pohyb v rámci EU,

• má právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta,

• získala jednotné povolení k výkonu práce v členském státě,

• je držitelem modré karty EU (rovné zacházení se bude vztahovat pouze na činnosti vykonávané jako zaměstnanec),

• je sezónním pracovníkem.

Velmi aktuální je též otázka uprchlíků. S uprchlíky by mělo být zacházeno jako se státními příslušníky členského státu, v němž jim bylo přiznáno postavení uprchlíka. Pokud má uprchlík odbornou kvalifikaci přiznanou v jiném členském státě, měl by členský stát, který mu udělil postavení uprchlíka, uznat tuto odbornou kvalifikaci podle směrnice 2005/36/ES⁴.

Vzhledem k faktu, že vnitrostátní úpravy jednotlivých států se v otázce regulace některých povolání liší (tzn., že jeden ze států reguluje výkon příslušného povolání, jiný nikoliv), vztahuje se směrnice pouze na ta povolání, která podléhají regulaci v hostitelském státě.

K směrnici jako takové lze v obecné rovině uvést, že:

• stanovuje pravidla, podle nichž členský stát, který podmiňuje přístup k regulovanému povolání nebo jeho výkon na svém území získáním určité odborné kvalifikace (dále jen "hostitelský členský stát"), uznává pro přístup k tomuto povolání a jeho výkon odborné kvalifikace nabyté v jednom nebo více jiných členských státech (dále jen "domovský členský stát"), které jejich držitele opravňují vykonávat v tomto členském státě stejné povolání,

• každý členský stát může na svém území podle svých předpisů povolit státním příslušníkům členských států, kteří jsou držiteli odborné kvalifikace, která nebyla získána v členském státě, vykonávat regulované povolání,

• uznání odborné kvalifikace hostitelským členským státem umožňuje, aby oprávněná osoba měla v tomto členském státě přístup ke stejnému povolání, pro které získala kvalifikaci v domovském členském státě, a vykonávala je v hostitelském členském státě za stejných podmínek jako jeho státní příslušníci,

• pro účely této směrnice se povolání, které chce žadatel vykonávat v hostitelském členském státě, považuje za stejné, jako je povolání, pro které získal kvalifikaci v domovském členském státě, pokud jsou srovnatelné činnosti, jež zahrnuje.

Základní zásady systému uznávání odborných kvalifikací v rámci EU stanovené směrnicí č. 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací

• Princip vzájemné důvěry a spolupráce mezi členskými státy EU: Je-li určitá osoba kvalifikována pro výkon povolání ve svém státě původu, platí předpoklad kvalifikace i v jiném členském státě. Hostitelský členský stát nesmí k žadateli o uznání odborné kvalifikace přistupovat tak, že nemá absolutně žádnou kvalifikaci.

• Podmínka regulace činnosti/povolání v členském státě původu a v členském státě pobytu (vzájemná regulace): Není-li povolání regulováno v zemi původu žadatele a je regulováno v zemi jeho pobytu, musí žadatel prokázat jeden rok relevantní praxe v daném povolání za posledních 10 let (na plný úvazek nebo na zkrácený úvazek po dobu, jež v celkovém souhrnu odpovídá ročnímu plnému úvazku), aby povolání bylo považováno za vzájemně regulované. Pokud žadatel relevantní praxi neprokáže, nespadá pod obecný systém a není kvalifikovaný.

• Ověřování jazykových schopností.

• Osobní působnost směrnice: Směrnice se vztahuje na příslušníky členských států Evropské unie, jejich rodinné příslušníky, kteří jsou státními příslušníky třetích států, jejichž kvalifikace pochází z členského státu EU.

• Používání profesního označení – úprava užívání akademického titulu.

• Dočasný či příležitostný výkon regulovaného povolání – tzv. poskytování služeb.

Informace poskytované příjemcům služeb

Směrnice stanoví informační povinnosti poskytovatele služeb v hostitelském státě. Je-li služba poskytována pod profesním označením členského státu usazení nebo pod dosaženou kvalifikací poskytovatele služby, mohou vedle ostatních informačních požadavků podle práva Společenství příslušné orgány hostitelského členského státu požadovat, aby poskytovatel služeb poskytl příjemcům služeb některou z následujících informací, popřípadě všechny:

a) je-li poskytovatel služeb zapsán v obchodním rejstříku nebo v obdobném veřejném rejstříku, rejstřík, v němž je zapsán, a jeho registrační číslo, nebo obdobný prostředek identifikace uvedený v rejstříku,

b) podléhá-li činnost povolovacímu režimu v členském státě usazení, název a adresa příslušného kontrolního orgánu,

c) profesní sdružení nebo podobný subjekt, u něhož je poskytovatel služeb zapsán,

d) profesní označení, nebo pokud takové označení neexistuje, dosažená kvalifikace poskytovatele služby a členský stát, ve kterém byla udělena,

e) vykonává-li poskytovatel služeb činnost podléhající dani z přidané hodnoty, identifikační číslo podle čl. 22 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu — Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně,

f) údaje o pojistném krytí nebo jiných prostředcích osobní nebo kolektivní ochrany s ohledem na odpovědnost při výkonu povolání.

Dříve než bude možné kvalifikovaně popsat základní práva a povinnosti spojené s aplikací směrnice, je zapotřebí zmínit, že evropská legislativa odlišuje to, zda:

a) chce zájemce vykonávat odbornou činnost v členském státě dočasně nebo

b) zda se zde chce usadit nastálo a natrvalo⁵.

Dočasné poskytování služeb

Pravidla pro dočasné poskytování regulovaných služeb se použijí například v situacích, kdy konkrétní lékař do cílové země občasně dojíždí.

V případě, že bude zájemce poskytovat konkrétní služby v daném státě poprvé, pak od něho v některém státě může příslušný správní orgán vyžadovat ohlášení této skutečnosti (nejedná se o žádost o povolení vykonávat regulovanou činnost). Směrnice rovněž umožňuje členským státům vyžadovat obnovení tohoto oznámení. V praxi to funguje např. tak, že po jednom roce zájemce opětovně ohlásí skutečnost, že provozuje příslušnou činnost.

Ohlášení je zapotřebí podat před prvním poskytnutím služby.

Seznam správních orgánů, jimž je nezbytné adresovat ohlášení, lze nalézt na internetových stránkách Evropské komise.

V ohlášení je třeba uvést vaše příjmení, jméno, kontaktní informace (adresu, telefonní číslo, e-mailovou adresu), státní příslušnost, povolání, pro které jste kvalifikováni v členském státě, v němž jste v souladu se zákonem usazeni, a povolání, které chcete vykonávat v hostitelském členském státě. Je třeba rovněž uvést informace o pojištění odpovědnosti při výkonu povolání, které máte uzavřeno: např. název pojišťovací společnosti, číslo smlouvy. Pro usnadnění zpracování vaší žádosti lze rovněž uvést, zda je to poprvé, co poskytujete služby na území daného členského státu, nebo zda se jedná o jednoleté obnovení.⁶

Jednotlivé státy rovněž mohou požadovat odlišné přílohy k ohlášení. Zpravidla se jedná o:

a) doklad o státní příslušnosti poskytovatele služeb,

b) osvědčení potvrzující, že držitel je v souladu se zákonem usazen v členském státě za účelem výkonu dotyčných činností a že mu výkon těchto činností není v okamžiku vydání osvědčení zakázán, a to ani dočasně,

c) doklad o odborné kvalifikaci,

d) jakýkoli důkaz o tom, že poskytovatel služeb vykonával dotyčnou činnost po dobu nejméně jednoho roku v předcházejících deseti letech,

e) osvědčení potvrzující, že jim nebyl dočasně ani trvale zakázán výkon povolání a že nebyli odsouzeni za spáchání trestného činu,

f) prohlášení o žadatelově znalosti jazyka nezbytné pro vykonávání tohoto povolání v hostitelském členském státě,

g) osvědčení o povaze a době trvání činnosti vystavené příslušným orgánem nebo subjektem členského státu, ve kterém je poskytovatel služby usazen.

Výše uvedené doklady budou zpravidla vyžadovány v originálu, popřípadě úředně ověřené kopii. Stejně tak je zapotřebí počítat s náklady spojenými s vyhotovením úředně ověřeného překladu (orgán hostitelského členského státu nemůže požadovat ověřené překlady standardních dokladů, jako jsou průkazy totožnosti, pasy atd.).

K otázce ověřeného překladu pro výkon zdravotnických povolání Evropská komise přímo uvádí:

Pokud jste však lékař, zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči, zubní lékař, porodní asistentka, veterinární lékař, farmaceut nebo architekt, jejichž kvalifikace jsou uvedeny v příloze V směrnice 2005/36/ES, překlad se nevyžaduje, protože to není nezbytné pro zpracování vaší žádosti. Příslušný orgán může snadno zkontrolovat, zda název vaší kvalifikace odpovídá názvu podle přílohy V. Orgán hostitelského členského státu nemůže požadovat ověřené překlady standardních dokladů, jako jsou průkazy totožnosti, pasy atd. Máte možnost si zvolit, zda si překlady necháte ověřit příslušným orgánem vašeho domovského členského státu nebo hostitelského členského státu. Orgán hostitelského členského státu musí překlady ověřené příslušným orgánem vašeho domovského členského státu přijmout.⁷

Vzhledem k tomu, že otázka poskytování zdravotních služeb je pro každou zemi velmi důležitá, mohou si jednotlivé státy zkontrolovat obsah ohlášení stejně jako přikládaných dokladů. Toto pak má za následek odklad možnosti vykonávat zdravotní služby (obecně lze vykonávat příslušné služby bezprostředně po doručení ohlášení; poskytování služeb v oblasti zdravotnictví však může podléhat zvýšené kontrole).

Členské státy však nemohou uplatňovat odchylný režim pro lékaře, zdravotní sestry a ošetřovatele odpovědné za všeobecnou péči, zubní lékaře, veterinární lékaře, porodní asistentky, farmaceuty a architekty, pokud využívají automatického uznávání v rámci režimu usazování. V takovém případě mohou tito zdravotničtí pracovníci vykonávat svoji činnost okamžitě (tedy po doručení ohlášení a případně přikládaných listin).

Po posouzení žádosti podané zájemcem může věcně a místně příslušný orgán členského státu rozhodnout o provedení kontroly kvalifikace. Na základě této kontroly pak:

• bude poskytování služeb povoleno nebo

• poskytování služeb bude zakázáno nebo

• příslušný orgán uloží dodatečná opatření.⁸

Rozhodnutí je vydáno zpravidla v rozmezí jednoho až čtyř měsíců od okamžiku ohlášení a přiložení veškerých nezbytných podkladů. Délka řízení je u jednotlivých států a profesí odlišná.

Je-li rozhodnuto o uložení dodatečných opatření, pak je konečné rozhodnutí (o povolení či nepovolení poskytování služeb) vydáno až poté, co se uchazeč podrobí dodatečným opatřením. Povinnost splnit dodatečná opatření prodlouží celý proces minimálně o několik měsíců.

Povolení výkonu regulovaného povolání je přirozeně spojeno s pravidly, která musejí (nejen) zdravotničtí pracovníci dodržovat. Jedná se o:

Pravidla pro výkon povolání profesní povahy, která jsou přímo spojena s odbornou kvalifikací a jsou platná v hostitelském členském státě: např. užívání profesních označení, pravidla týkající se nesprávného počínání při výkonu povolání, disciplinární předpisy platné v dané oblasti atd.

Vedle toho existují samozřejmě i předpisy, od jejichž plnění jsou zájemci osvobozeni. Konkrétně se jedná o:

• povolení a registrace nebo členství v profesní organizaci, avšak je možné stanovit dočasnou registraci nebo formální registraci, pokud nezpozdí nebo neztíží vaše poskytování služeb. Nemusíte se starat o tuto registraci, která má být v takovém případě provedena příslušnými orgány hostitelského členského státu,

• registrace u subjektu sociálního zabezpečení: musíte však předem a v naléhavém případě následně uvědomit tento subjekt o službách, které jste poskytli.⁹

 NahoruIII. Usazení

Následující část tohoto článku se týká případů, kdy se zájemci o výkon povolání (např. zdravotničtí pracovníci) chtějí v jiném členském státě usadit za účelem výkonu regulovaného povolání.

S ohledem na dlouhodobost pobytu v cizí zemi a výkon povolání po dobu nikoliv přechodnou bude nezbytné projít kontrolou kvalifikace.

V současné době jsou dva způsoby, jak projít kontrolou kvalifikace:

a) získání Evropského profesního průkazu (EPC),

b) projít standardním postupem stanoveným ve směrnici 2005/36/ES

Evropský profesní průkaz

EPC je elektronický postup, díky němuž můžete získat uznání své odborné kvalifikace nebo učinit ohlášení za účelem poskytování dočasných služeb v jiné zemi EU, v níž je dané povolání regulováno.

EPC není fyzický průkaz, ale on-line postup uznávání dostupný pro určitá povolání.

V současné době lze EPC využít pouze v případě následujících povolání:

• zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči,

• farmaceut,

• fyzioterapeut,

• horský vůdce nebo

• realitní makléř.

Pokud si příslušná osoba zvolí postup pro vydávání EPC, bude si moci stáhnout osvědčení o EPC, které bude sloužit jako důkaz rozhodnutí o uznání vašich kvalifikací nebo předběžného ohlášení pro dočasné poskytování služeb.

Více informací o tom, jak EPC funguje, o jeho výhodách, požadavcích na doklady a možných poplatcích, lze získat ve vyhrazené sekci týkající se EPC na internetových stránkách .

Pro přípravu žádosti o EPC doporučujeme prostudovat si dokument Evropský profesní průkaz – Uživatelská příručka pro odborné profese.

Pro podání žádosti o EPC je nutné použít on-line nástroj pro EPC .

Platnost EPC si může jeho vlastník kdykoli zkontrolovat pomocí nástroje Kontrola platnosti EPC .

Postup pro vydávání EPC se nevztahuje na Švýcarsko.

Standardní postup dle směrnice

Úvodem je nutné konstatovat, že se objektivně jedná o relativně složitý proces, proto lze doporučit…