Trestní oznámení

28

Trestní oznámení

Mgr. Ing. Zdeňka Kůsová, Mgr. David Zahumenský, JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M

 NahoruI. Úvod

Jedním z nejdůležitějších úkolů státu je zajistit ochranu osobám na svém území. Stát tento úkol plní prostřednictvím trestního práva, jehož účelem je chránit práva a důležité zájmy, mezi které patří rovněž zájem na zachování zdraví občanů.

Trestní odpovědnost lze vyvodit nejen pro osobu fyzickou (zdravotnického pracovníka), ale též pro osobu právnickou (zdravotnické zařízení), neboť v ČR existuje zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který (po novele z roku 2016) stanoví, že právnická osoba odpovídá zásadně za veškeré trestné činy jako osoba fyzická, tedy i za trestné činy proti životu a zdraví (vyjma těch, u kterých to zákon výslovně v § 7 vylučuje – např. trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou dle § 142 TZ, který právnická osoba z principu nemůže spáchat, neboť se ho může dopustit pouze osoba fyzická – matka novorozeného dítěte).

Od roku 2016 lze tedy podat trestní oznámení i na nemocnici, do této doby mohl být trestně odpovědný pouze konkrétní zdravotnický pracovník a vůči zdravotnickému zařízení jako zaměstnavateli odpovědnému za případné pochybení svých zaměstnanců bylo možné podat jen žalobu v rámci občanskoprávního řízení.

 NahoruII. Co je důležité vědět, než začneme s trestním právem pracovat

Trestní právo je poměrně precizním právním odvětvím. V běžném životě i v médiích se často setkáváme s tím, že občané (zejména některé typy pacientů nebo jejich příbuzných) či politici (zejména zdravotničtí a zejména v době předvolební) se navzájem "častují" trestními podáními, ať už jde o trestný čin pomluvy, ublížení na zdraví či různé trestné činy veřejných činitelů, přičemž jednání obviněného má mnohdy s textem trestního zákona jen velmi volnou souvislost.

K vyvození trestní odpovědnosti soudem však fakticky dojde jen u malé části těchto případů. To nemusí být nutně způsobeno tím, že by orgány činné v trestním řízení byly pasivní. Základním principem, který má odraz i v Listině základních práv a svobod a mnoha mezinárodních dokumentech, je princip nullum crimen, nulla poena sine lege, slovy Listiny – "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit". Aby tedy bylo možno vyvodit trestní postih, musejí být striktně naplněny všechny znaky trestného jednání, tak jak jsou popsány v zákoně.

Nestačí, aby byly naplněny jen některé znaky, nebo aby se jednání "pachatele" paragrafům trestního zákoníku "docela podobalo". V trestním právu je při výkladu třeba používat zásadně restriktivní (zužující), nikoliv extenzivní (rozšiřující) výklad, zásadně není přípustné potrestat někoho "podle analogie", v demokratickém státě jsou také zcela nepřípustné široké definice trestných činů, které by umožňovaly potrestat každého, kdo "škodí republice" (nebo každého, o kom si tak usmyslí některý soudní senát).

Aby byl možný trestní postih, musejí být současně naplněny:

• všechny znaky některé konkrétní skutkové podstaty trestného činu,

• všechny podmínky obecné části trestního zákoníku (např. škodlivost činu, podmínka věku pachatele, absence okolností vylučujících protiprávnost jako např. nutná obrana či krajní nouze atd.),

a to přesně tak, jak stanoví trestní zákoník. Pokud není naplněna byť jen jediná z těchto podmínek či znaků, k trestnímu postihu dojít nemůže.

 NahoruSkutková podstata a další podmínky trestnosti

Skutkovou podstatou určitého druhu trestného činu rozumíme souhrn jeho typových znaků, které na jedné straně vyjadřují typovou nebezpečnost daného druhu trestného činu pro společnost a na druhé straně odlišují tento druh trestného činu od jiných druhů trestných činů. Skutkové podstaty tvoří základ zákonných definic jednotlivých druhů trestných činů, nejsou s nimi však totožné, neboť nezahrnují znak nebezpečnosti činu pro společnost a znaky charakterizující každého trestně odpovědného pachatele.

Mezi podmínky obecné části patří společenská nebezpečnost, která se v trestním právu označuje jako způsobilost trestného činu vážnou měrou ohrozit nebo porušit společenské zájmy chráněné trestním zákoníkem. Dále se mezi tyto podmínky řadí požadavky kladené na subjekt trestného činu, tedy věk (fyzická osoba starší 15 let), příčetnost (způsobilost k právním a protiprávním úkonům) a absence okolností vylučujících protiprávnost.

Z okolností vylučujících protiprávnost je třeba zvláště zmínit tzv. krajní nouzi a tzv. nutnou obranu. Podle § 28 TZ platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Podle ustanovení § 29 TZ platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

 NahoruJaké formy zavinění rozlišujeme v trestním právu?

Zavinění je vnitřní vztah pachatele k určitým skutečnostem, které zakládají trestný čin. Trestní zákoník rozlišuje v § 15 a § 16 dvě formy zavinění, a to úmysl a nedbalost. Při hodnocení míry zavinění je třeba zohlednit jednak složku vědění, jednak složku vůle. Základní rozdíl mezi úmyslem a nedbalostí spočívá ve volní složce, tedy v tom, zda jednající následek chtěl nebo s ním byl alespoň srozuměn, v takovém případě se jedná o úmysl, či následek nechtěl a poté hovoříme o nedbalosti.